Pravidlo číslo jedna: Jsi tím, kým chceš být. V tom sem musel Zdendovi přikejvnout. Byli sme v Berlíně, pochybuju o tom, že jeden jedinej týpek z celýho toho města ví, kdo je nějakej Tomáš Padáček z Kadaně, známej jako Icy Killer. Mohl sem bejt vysokoškolák, mohl sem bejt rocková hvězda, mohl sem bejt Mistr Tantry a jinejch sexuálních praktik a umění. Zdenda používal masku učně gyneastrologa. Gynekologickej kurz zvládl přes internet, jeho koníček bylo psaní ptákovin (horoskopů) do časáků a tak se několika znalostma pyšnil. Spousta holek, ovlivněno alkoholem, mu klidně rozevřelo svoje svůdný stehna, jen aby poznal budoucnost z jejich stydkejch pysků nebo aby jim vyčetl kdy budou mít jaký dítě z hloubky jejich přirození. Většinou se to vyvinulo v obrovskou orgii. “Jednou sem si takhle vrznul i se zdravotní sestřičkou. Poprvý mě nějaká holka udělala třikrát za hodinu a to jednou dokonce jenom nohama.” “Nohama?” zeptal sem se znechuceně. “Nech toho, je to fakt žůžo. Fakt divný, je to jako nemotorný honění..” Pomyslel sem si svý a nechal Šachistu v jeho sexuálních fantaziích.

Pravidlo číslo dvě: Holky sou taky lidi, ale jsou hrozně snadno ovlivnitelný. Znamená to, že většina holek se řadí do nějaký skupiny. Hoperky, Emo, Rockerky, Slušňačky, Kuřačky, Děvky, apod. Klíč ke sbalení těhle holek je být úplně jinou, pokud možno opačnou skupinou než ony. Kupříkladu oproti Emu jsi musel bejt někdo, kdo vyznává život a odvahu. Zdenda tvrdil, že to fakt funguje. Jde o výměnu názorů. Musíš prosazovat svoje vyznání a tvrdit, že to její je špatný. Buď se začne hádat a pak pozvolna musíš ubírat a nechat jí, aby tě přesvědčila o výhodách svýho vyznání - nejlíp tělem -, nebo se hádat nezačne, pokrčí rameny a s tou si nevrzneš. Leda že použiješ pravidlo číslo jedna.

Ale co sme teda tady měli? Hlavní město Německa, nejmenší Spolková Země Skopčáklandu, to by v tom byl zasranej impotentní čert, abych si nevrzl. V tomhle ohledu se mnou Zdenda souhlasil. Povedlo se nám sehnat trávu - z mejch peněz, samozřejmě - asi na dva dobře ubalený jointy. Rozhodli sme se je schovat a vytáhnout až ve společnosti nějakejch hezkejch holek. Zásobování bylo vyřešeno, teď už jenom ty holky. To bylo těžší. Po tom, co sme zažili v tranzvestiklubu se mi do nějakejch strip klubů nechtělo, tak sme zase vyrazili do discoklubů. Že bylo odpoledne, chytili sme akorát holky do 14 let. “Přemejšlel jako holka. Kdybys byl krásná, německá kundička dneska odpoledne, kde bys byl?” Zamyslel sem se. “Já bejt taková holka, tak právě teď píchám se mnou.” přiznal sem popravdě. Zdenda protočil očima. “Ale fakt, kde asi?” Nevěděl sem. A Zdenda taky ne. Asi do sedmi sme je sháněli, když se pak začaly objevovat v klubech, v parcích a v hospodách. Ten večer ale šel od desíti k pěti. Všechny holky, na který sme narazili, byly zadaný. Nakonec sme skončili na mým jednolůžáku s flaškama piva. “Jak je to kurva možný?” fňukal sem. “Tvůj přiteplenej trenér si našel kočku a my dva ne? Sme teenageři, dobře vypadáme, hustě se oblíkáme, smě vtipní, máme trávu a přesto má tvůj buzzy trenér větší úspěchy než my.” Zdenda jenom pokrčil rameny a dal si dalšího loka. Tupě sem zíral do zdi a pak se zvedl. “Zapojíme do toho osobní kouzlo.” řek sem nepřesvědřivým hlasem. Zdenda zase jenom pokrčil rameny a dal si ještě jednoho loka. Připadalo mi, že to Zdeňka vůbec nezajímá, protože už to vzdal. Ale i tak sme oba vyrazili ven s tlakem v poklopci. Kdybych jenom tušil, co se stane, asi bych nechodil. Ale já měl z toho večera dobrej pocit. Věřil sem, že na konci na nás čekaj dvě nádherný kočky s rozevřenejma nohama. Šli sme z klubu do klubu a nakonec sme narazili na Jackpot. Tak se alespoň jmenoval ten klub. Vešli sme dovnitř a pohlil nás pach zapálenejch cigaret. Prošli sme pokladnou, kolem několika zaplněnejch stolů a prošli sme pod závěsem. Byla tam ruleta. Teda, abych to nějak popsal, byl to obrovskej kruhovej stůl, kterej zabíral většinu místnosti. Kolem stolu stálo asi deset barovejch židlí, každá židle měla před sebou na tom stole monitor. Uprostřed toho stolu bylo pod sklem to hrací pole. Prostě ruleta. Všechno to bylo v jedný, uzavřený místnosti se dvěma zamřížovanejma oknama a jedněma hodinama, který ukazovaly půl devátý. Kolem toho stolu sedělo přibližně sedum lidí. Se Zdendou sme si každej sedli na jednu židli. Nikde nebylo omezení pro věk. Teda nebylo nikde tak, abychom si ho všimli. “Ajnhundrt.” zamumlal jeden týpek a strčil bankovku pod stůl. Koukl sem se a všiml si malýho placatýho otvoru. Pravděpodobně na papírový lováče. Šáhl sem do kapsy a vytáhl zmuchlanou stovku. Zdenda jenom tupě zíral na obrazovku. Podal sem mu to kilo. “Co je?” zeptal se podrážděně. “Zkus to.” řek sem, a kejvnul na hrací pole. Zdenda se kouknul na přijímač bankovej a stovku tam strčil. Jeho obrazovka se rozzářila a ozvala se veselá úvodní znělka. Vylovil sem další kilo a udělal to samý, co Zdeněk. Na obrazovce chvíli nabíhal Windows XP a pak se tam objevilo hrací pole rulety. Kouknul sem k sousedovi a viděl, jak mačká červenej kosočtverec na obrazovce, přičemž se tam přidávaly čísla po deseti. Zdenda mačkal černý tlačítko. Pokrčil sem rameny a zmáčkl nulu. Co se může stát? Na obrazovce se brzo objevil odpočet od desíti k nule. Jakmile nula zmizela, zamkla se klávesnice a do rulety se vystřelila kulička. Ruleta se točila, kulička skákala až nakonec skočila do černý dvaadvacítky, pak ale znova vyskočila. Skákala sem tam jako šílená. Nakonec spadla a už se nepohla. Neviděl sem přesně kam. “Null!” oznámil ženskej hlas v reproduktorech. Mých sto euro najednou naskočilo na třitisíce šestset. Překvapeně sem se usmál. “Super.” špitl sem. Zdeněk udiveně čučel na můj monitor. Pravidla byly asi takovýhle: Mohli ste si vsadit na barvu, číslo, řadu nebo sloupec. Řady ani sloupce sem nepoužíval, ale barvy a čísla jo. Tipnete třeba pádě na černou barvu. Pokud padne nějaký červený číslo nebo nula, přišli ste o pádě. Pokud padlo černý číslo, vyhráli ste tolik, kolik ste vsadili, v našem případě kilo. Pokud tipnete číslo, vyhrajete šestatřicetkrát tolik, kolik ste vsadili. Já omylem vsadil celý kilo a vyhrál třitisíce šestset. Pak sem vsadil na černou barvu pádě, vyhrál sem kilo. Padlá černá osumadvacítka. Zdenda udiveně čučel. Vsadil totiž na červenou barvu. Uvědomoval sem si, že je to jenom štěstí a že v tom nemám hledat žádný nadpřirozený síly, který strkaj kuličku mým směrem, jako když jeden týpek vyhrál a začal si líbat dřevěnej křížek na krku. Náhodně sem chtěl vsadit na červenou barvu, ale nakonec sem stiskl desetkrát červenou šestatřicítku a vsadil tím kilo na to číslo. Kulička zase vystřelila, zase skákala, nakonec se usídlila v červený šestatřicítce. ŠTĚSTÍ! Pár chlapů se znaveně zvedlo a odešlo. právě sem měl v kapse 7300 euro. Pak se tam objevily ty holky. Tři, dvě blondýnky, jedna černovláska. Jedna blondska měla černou minisukni, černej top a vypadalo to, že nenosí podprdu. Pod minisukní se jí rýsovaly moc svůdný nohy, měla síťkovaný silonky a obrovský, bílý, lodičky. Ta druhá blond nosila džínsový kalhoty s černejma sandálama. Nahoře se jí leskl top až ke krku bez rukávů, ve kterým se jí krásně rýsovaly kozy. Ta poslední, černovláska, byla celá v bílým. Bílý kozačky, bílý silonky, bílá minisukně a nahoře jenom bílá přikrývka na prsa. S její černou barvou vlasů to ladilo krásně. “Hallo..” pozdravila vyzývavě ta druhá blondýna. Zbylý dvě její kámošky začaly obcházet stoly a koukaly na monitory. Nakonec se všechny zastavily u mě. Počítám asi proto, že sem měl největší částku. Jedna z blondsek, ta v černý mini, mi něco slastně zašeptala do ucha, ale já jí nerozuměl ani slovo. Zmateně sem se na ní podíval. Ona se mi zadívala do očí a zvonivě se zasmála. Prstem poklepala na sedmičku, trojku a pak na dvě nuly na mý obrazovce a pak mě pohladila v rozkroku. Došlo mi to. Děvky se sbíhaj k těm bohatším.. Zdenda se na mě pobaveně koukal a čekal na mojí reakci. Já pokrčil rameny a stiskl sem tlačítko, který sloužilo pro vybírání peněz. Namísto toho mi to vylouplo žeton s pěti tisícema, žeton se dvěma tisícema, žeton se dvěma stovkama a jeden se stovkou. Předložil sem to na informacích. Týpek, co tam stál, se na mě nedůvěřivě podíval. Pak naklikal něco na kompu vedle něj a vyjeveně vykulil oči. Hodil na mě zklamanej ksicht a znechuceně sáhl pod stůl a předložil přede mě bankovky ve správný hodnotě. Ten večer byl čím dál tím lepší.

No tak neuměla česky a já neuměl německy. Domluvili sme se lámavou anglinou, ale stejně sme moc nemluvili. Došli sme k nim na pokoj (našema jednolůžákama se prohánělo kolo sena, jak tam bylo prázdno). Ony měly pokoj v nějakým hogofogo hotýlku, kde byla lomená pohovka do L, jedna manželská postel, obrovská LCD telka, malej konferenční stolek a lednička. Holky se posadily na pohovku a my taky. Začali sme se líbat. Bylo to všecko až moc umělý. Jejich postoj, jejich chování, jejich prsa, všechno to bylo jenom proto, aby získaly alespoň trošku z mýho těžce vydřenýho výdělku z rulety. Nějaká jazyková bariéra jim byla ukradená. Akorát když se mi dostala jazykem do pusy a rukou pod tričko, přemejšlel sem co je na tom zajímavýho. Vemte si, že ste holka. Ráno vstanete, vysprchujete se, nasnídáte, skočíte do banky, zavoláte kámošce, skočíte si na lehkej oběd a všimnete si, že už vám docházej lováče. Tak si skočíte na nákup do obchoďáku, koupíte si pár voňavek, mastiček, laků na nehty, svůdný sexy prádýlko a nový boty. Pak si na hoďku-dvě skočíte do fitcentra zacvičit, pak domů se vykoupat. Po koupeli to chce se jít oblíknout, dát vědět známýmu co maká v hotelu, že si chcete na noc půjčit nějakej volnej pokoj a vyrazit na ruletu a na hazard hledat týpky, kterejm byste pak strkaly jazyk do pusy a vůbec bůhvíkam ještě jenom s tím, že ten týpek je zazobanej a chce si ten večer zašoustat. Pak, po akci, si od něj vezmete prachy - možná vám dá dýško -, jdete domů, vykoupete se, lehnete si do postele a zejtra vás čeká to samý. Možná si ještě čas od času něčeho šlehnete, protože vás dožene realita, říkající: “Děvče, tohleto je přece naprostá hovadina. Jsi na pracák, zažádej o džob, najdi si milýho kluka, založ rodinu, buď žena.” A vy chcete bejt normální holka, jenže to už nejde. Pokud to půjde dobře, skončíte někde jako pornoherečka nebo osobní děvka. Pokud to půjde dost blbě, skončíte někde na ulici znásilněná, okradená a dost možná mrtvá. Někdo vás zabije, nebo si šlehnete trochu moc a vaše tělo to nevydrží, kdo ví? Po takový úvaze sem se od ní odtrhl a podíval se jí do očí. Byl sem už bez trička a ona taky postrádala svršek. Líbal sem se s tou černovlasou, zatímco mi ta blondýna s jeansama hladila pubertálně zachmýřenou hruď. Podíval sem se tý černovlasý do očí a hledal v tom smysl. Ona se ale jenom usmála a otočila se ke stolku. Vzala kabelku a začala v ní štrachat. Jako na povel, obě dvě kočky se otočily ke stolku a čekaly co ta třetí vytáhne. Kdo by to čekal? Malej pytlík s bílým práškem. “Vitamín Há..” zamumlal Zdeněk a v očích mu zazářilo vzrušení. “Heroin?” Ne, herák už ne, ten už nikdy!! Všechny tři se na nás zářivě usmívaly. Na stole leželo zrcátko. “Užs ho měl?” zeptal se mě Šachista. To je otázka.. Bohužel jo.. Nejistě sem pokejval hlavou. Vzpomněl sem si přitom na Joea a jeho jehly. Tyhle holky to evidentně chtěly šňupat, což mě trošinku uklidnilo. Zdeněk vytáhl jednu ze stoeurovejch bankovek, který on vyhrál na ruletě a sroloval jí do trubičky. Nabídl jí tý svý blondsce. Ta jí vzala, slastně olízla, protáhla mezi prsy a přiložila k bílýmu prášku. Zdenda se přiblížil a zhluboka se nadechl nosem. Vyšňupl celou lajnu a spokojeně se usmál. Obě blondýny ho následovaly. Moje bruneta mi bankovku přidržela a vyzývavě se usmála. Zavrtěl sem vyděšeně hlavou. “Ne, herák ne..” mumlal sem. Brunetka si svoje vyčmuchla a konečně byla řada na mě. Zdeněk se spokojeně usmíval se zavřenejma očima, obě blondsky vedle něj se hihňaly a hladily ho po hrudi. Došlo mi, že jestli si nešňupnu, můžou něco vycejtit a gratis si už nevrznu. Pud chtíče zvítězil nad pudem sebezáchovy a já sem se prudce nadechl nosem. Až moc prudce. Vyšňupl sem celou lajničku najednou, až se moje blondska lekla. Já sem se lekl taky. Očekávanej efekt nepřišel, zato sem sebou seknul do pohovky a zamotal se se mnou svět. Cejtil sem něco vlhkýho na rtu. Myslel sem, že mě třeba nějaká z holek políbila, ale dvě se tlačily u Šachisty a jedna se hrabala v kabelce. Sáhl sem si na ret a koukal se na zkrvavenej prostředníček. No doprdele.. Nebyl sem s to udržet se při vědomí. Svět se se mnou točil čím dál, tím víc. Herák najednou začal působit, zabalil mě do přívalu tepla a v tu chvíli mi bylo jedno, jak moc sem v prdeli. Už sem o sobě nevěděl…

Probudilo mě světlo. Svítilo mi do očí a já sem měl hroznou žízeň. To mě ale v tu chvíli nezajímalo, víc mě děsilo kde sem. Nemohl sem se moc hýbat, od nosu mi visela nějaká ptákovina a byl sem přikrytej. Modlil sem se, abych byl někde v garsonce, kde mi z nosu trčí kapesník. Chtěl sem bejt kdekoliv, jenom ne v nemocnici nebo doma u babičky. Ale jako natruc se to muselo zkombinovat! Když sem prudce otevřel oči, uviděl sem z okna Berlín po ránu. Na jedný straně postele podřimoval Zdeněk, na druhý straně ležela kabelka mý babičky. Poznal sem tu kabelku určitě, protože sem jí tu ohavnou věc osobně věnoval. Byla fialová se vzorkama, který nápadně připomínaly prdel. Babičce se moc líbila, já jí vzal, protože byla ve slevě. Polil mě studenej pot a zpanikařil sem. “Pssst..” zasyčel sem na Zdendu. Ten sebou trhl a začal na mě mžourat. “Gútntág.” zívnul. “Čí je to kabelka?” zasyšel sem. Šachista se kupudivu rychle probral. “No.. víš, omdlels a začal si sebou házet, tak sem vytočil číslo, který sem našel ve tvý šrajtofli.” Že já debil tam nedal číslo třeba Fuckera. “Jak dlouho sem mimo?” zajímalo mě. Zdenda se koukl na hodiny. “Budou to už dva dny..” DVA DNY? “A-ale.. to budou ty zelený hovada už pryč..” vydechl sem smutně. “A jakýpak zelený hovada?” ozval se starší ženský hlas od dveří. Babička. “Ahoj babi.” špitl sem. Babička rudla a z očí jí sršely blesky. “Co sis ksakru myslel?” začala. “No já..” “Nejen, že jsi utekl z baráku, ale dokonce skoro před měsícem!” “No já..” “Dokonce jsi okradl pašeráka drog a zabil ho?” “Ale ne, já..” “A ještě k tomu jseš na drogách! Tome, co z tebe krucinál bude?” No vidíte, drazí čtenáři, nad tím sem ještě neuvažoval. “Tak, teď máš možnost, Tome, povídej. Co se to stalo?” Vydechl sem a uvědomil si, jakou mám žízeň. “Nemáš vodu?” Babička mi podala Mangesku, já se napil a začal vyprávět. “No.. To bylo tak, že jeden kámoš našel toho mrtvýho týpka a ten jako měl u sebe prachy a nějakej divnej prášek, tak sme to jako zkusili no a pak mě přece přinesli domů a já se bál že budeš naštvaná že sem jako zkusil herák, tak sem jako vzal ty prachy no a odjel na kámošovo chatu no a tam sem si všim, že možná moje mamka je v Hamburgu a..” zastavil sem se a veškerej strach ze mě najednou opadl. Nahradil ho vztek a zvědavost. “A proč jsi mi sakra neřekla, že mamka není v blázinci a táta není v base?” Babička celou dobu pilně poslouchala a při mých otázkách nepatrně zrudla. “No.. bylo to lepší, než ti říct pravdu.” “Jakou pravdu?” zajímalo mě. “Že tě nechtěli.” špitla. Co?? Zastavil se mi dech a srdce. Oni mě nechtěli? Proč? Podíval sem se na Zdendu. Doteďka se zdálo, že se celkem bavil, ale najednou zůstal strhnule čučet. “Proč mě nechtěli?” zajímalo mě. Bylo mi přitom na zvracení. “To není tvoje věc, to je mezi tvojí maminkou a tvým tatínkem.” řekla vzdorovitě. “No fajn, tak já se jich zeptám sám.” řekl sem odbojně a podíval se babičce přímo do brejlí. Věděla, že to myslím vážně. Změnila výraz z provinilýho na tvrdej. “Nikam nepudeš, mladej. Leda tak se mnou domu, až tě páni doktoři pustěj.” Jestli tomuhle věříš, babi, tak to mě fakt neznáš.. Páni doktoři mě pustili o den později. Dostal sem asi dvouhodinovou přednášku o tom, jak jsou drogy škodlivý a jak bych si toho ve svým věku měl bejt vědomej a jak promeškám školu, že mi bábrle nakoupila všechny učebnice a jak měla strach a že se chudák děda v hrobě obrací.. No bože, za co? Myslim, že takhle otázka byla trochu zbytečná.. Babička mi už zařídila letenku a dožadovala se mejch zavazadel. Já taky. Zdenda je nechal u sebe v pokoji, tak sme pro ně jeli a zjistil sem jednu důležitou věc: Nikdy nenechávejte krásný holky a vaše prachy dohromady! Zmizely mi tři tisíce euro! Zdeněk že jako nic neví. Tak si to srhneme: Bábrle mě veze domů, sem o tři litry chudší, pravděpodobně neuvidim svoje rodiče a k tomu se musim vrátit do svýho původního života. Žádná tráva, žádnej chlast, 24/7 dozor, buzerace, šikana. Fucker mě zabije za tu chatu a za skútra a ještě k tomu po mě pořád jde ten týpek, se kterým chodí Petry ségra.. TO NIKDY!! Těsně před nástupem do vlaku sem se omluvil, že musim na hajzl a nenápadně s sebou vzal i bágl s penězma. Jakmile sem se vytratil z nástupiště, nasadil sem sprinty a zastavil až u našeho starýho hotelu. Zdeněk tam už nebyl. Neměl sem jeho číslo, byl sem sám, uprostřed Německa s báglem plným peněz a asi kilák ode mě babička nervózně vyhlížela z vagónu vlaku a čekala, až se vrátím ze záchoda.

V sobotu kolem 11:20 se do Kadaně sjíždí jednotlivé teamy a jednotliví prodejci. Jako první dorazili z Ostravy 7LeagueBoot, později pak Poweriser z Teplic a následně i Televize Prima. Po nich přijíždí UpWing z Chomutova.

Na místě se tedy (možná poprvé v historii ČR) setkávají oficiální a výhradní dovozci skákacích bot pro ČR, a sice UpWing, 7LeagueBoot a Poweriser. Sky Runner nebyly testovány, neboť se jedná o boty vyráběné bez licence, avšak jeden model zde byl pro zajímavost k vidění, stejně jako prototyp UpWing.

Proběhla příprava skokanů, seznámení dovozců s testem a vše mohlo začít. Na řadu nastoupili tři nováčci, kteří si postupně vyzkoušeli všechny tři značky a vyplnili připravené formuláře.

Po nich nastoupili již zkušení profesionálové, kteří opravdu extrémní skoky zatěžovali boty jak se jen dalo. Každý následně vyplnil tři dotazníky (jedny boty = jeden dotazník). Mezitím si TV Prima připravovala svou reportáž, která byla k vidění ještě tentýž den ve včerním zpravodajství (brzy dodáme nahrávku).

Prozatím, než celý test vyhodnotíme a publikujeme veškerý obrazový materiál (videa, fotografie aj.) přidáváme alespoň ukázkové video.

Chtěli bychom poděkovat všem účastníkům testu.

www.up-wing.cz
www.skakaciboty.cz
www.poweriser.cz
www.poweriser-ustecko.cz)

Více na Skakej.eu.

Například generátor řeči není něčím novým, naproti tomu jeho spojení s 3D hlavou, jejíž rty přesně reagují na generovaný text, už by mohlo někoho překvapit trochu víc.

http://musslap.zcu.cz/cs/ukazky/

Dolar se k dnešnímu dni opět přehoupnul přes magickou hranici 20ti korun, a tak, těch 100 USD, které Vám Google zašle, opravdu potěší, neboť 2000,- Kč už jsou opravdu přijatelné.  

S roustoucí poptávkou po reklamě je výběr z odkazů opravdu relevantní k obsahu, a navíc, roste cena za jednotlivé kliky parabolicky. Výdělky nad 10USD jsou při průměrně navštěvovaném webu opravdu reálné.

Všeobecné podmínky:

1. Plnoletost (dosažení věku 18 let)
2. Způsobilost k prváním úkonům
3. Bezúhonnost (bezúhonnými osobami jsou osoby s čistým výpisem z Rejstříku trestů, popřípadě osoby se zápisem v Rejstříku, jimž byl za úmyslný trestný čin nesouvisející s podnikáním uložen podmíněný trest, nebo nepodmíněný trest v délce maximálně jednoho roku).

Volné živnosti

Mezi volné živnosti patří 80 oborů, ke kterým Vám stačí splňovat jen všeobecné podmínky. Uvedu zde pár oborů:

47) Zprostředkování obchodu a služeb

48) Velkoobchod a maloobchod

56) Poskytování software, poradenství v oblasti informačních technologií, zpracování dat, hostingové a související činosti a webové portály

62) Příprava a vypracování technických návrhů, grafické a kresličské práce

Jak povedu účetnictví?

Jedna z věcí, která mě velmi potěšila. Jako živnostník nemusím vést účetnictví, stačí mi pouze Daňová evidence.

Potřebné dokumenty

K tomu aby vám CRM vydal živnostencký list, doložíte Žádost, kterou vyplníte na CRM, občanský průkaz a správní poplatek 1000,-Kč. Pokud jste student, doložíme také potvrezení o studiu. Výpis rejstříku trestů si CRM vyžádá sám elektronickou cestou, potvrzení o studiu také samy odešlou na patříčná místa. Tak máme hotovo, nyní stačí počkat až nám CRM vystaví Živnstenský list.

Schylovalo se ke konci prázdnin, netušil sem jak to bude se školou. Dodělal sem devítku a podal žádost na Gympl, ale když se neobjevim na začátku roku, co si budou myslet? Ale konec prázdnin neznamenal jenom strach ze začátku školního roku, ale i ochlazování. Odpoledne sme zase strávili na cestách ale na večer smě zakotvili v nějakým městě a vydali se do klubu. Standa šel v buzy oblečku, takže sme se od něj drželi dál. První klub kterej sme objevili strašně smrděl po cigárech. Druhej měl právě akci Ladies Night (klučičí strip, hrůza!) a v tom třetím se to už dalo snýst. Zdenda šel pro pivka a já sem si sednul na červený sofa u repráků. Byl tam nejlepší výhled na taneční parket a tím pádem i na holky. Bylo teprv devět večer, klub akorát otevřel a lidi se začali hrnout dovnitř, takže nějaký stádo koz sem nezaznamenal. DJ byl hroznej amatér. Pouštěl písničky v naprostým chaosu. Teda do tý doby, než ho asi v jedenáct vyměnil nějakej Čech. A pak to začalo, pouštěl ty nejlepší hity. Zdenda mě zval na parket, kde se tlačilo několik desítek lidí, z větší poloviny holky. Já ale odmít, protože sem neuměl tancovat. Sem hrozný prkno. Ale jakmile hodiny na radnici odpráskaly půlnoc, DJ tam začal pouštět techno. Víte, nejsem dvakrát fanda techna. Raději si poslechnu Eminema, Kontrafakt, Snoopa, prostě klasickej rap. Ale jakmile to tam začalo hrát, neovládl sem se. Slezl sem se svýho pohodlnýho místa a začal se na parketu kroutit vo sto péro. Hodiny letěly jako nic. Házel sem do sebe vodky se semtexem, kofoly s rumem, pivka, všechno možný. Zanedlouho se mi začala motat hlava a já musel ven vypustit nádrž. A když už sem chcal na to pískoviště, napadlo mě proč ho nepoblejt? Kecám, nenapadlo, ale stejně sem ho poblil.

 Když sem se zvedal, přiběhla vedle mě nějaká holka a taky hodila šavli. Chvíli kašlala a já zkoumal její tělo. Nebyla dvakrát vysoká, měla zato ale moc hezký prsa a zadek. Vlasy černý, sahaly jí až k hrudníku a měla piercing na bradě. Věk sem netušil, ale tipoval bych tak na sedumnáct. Černý triko se stříbrným nápisem, těsný džíny a černý boty se zářivě zelenejma tkaničkama. I Skopčandy můžou bejt kundy.. “Hi..” zkusil sem anglicky. Ona se na mě zmateně podívala. “Neumim anglicky, německej kokote.” řekla mi česky. Tolik ke kundám ve Skopčáklandu. “Já taky moc ne. A nejsem němec.” odpověděl sem. Vrhla na mě překvapenej pohled a odešla zpátky dovnitř. Pokrčil sem rameny a šel za ní. Ztratila se v davu a tak sem se zase dal do tance. Nevěřil sem svým uším když DJ zařval do mikráče že už sou čtyři hodiny ráno a že za hodinu zavíraj. Zdenda dávno seděl a popíjel Puškina. Sed sem si vedle něj. “Tohle je síla.” “To jo.” “Sbalils nějakou?” zajímalo mě. “Nesnažil sem se.” řekl jako by ho to nezajímalo. Chvíli sme mlčeli a pak dodal: “Tak jo, na jednu sem to zkusil, ale odkopla mě.” Usmál sem se. “Potkal sem nějakou kundu když sem byl hodit šavli. Byla češka, ale jinak nic moc.” “Jako byla ošklivá?” Otočil sem se na něj. “Ne, byla to fakt hezká holka, ale prostě na mě neměla náladu.” Pro změnu se usmál Zdenda. “Poď, zvu tě na Gin s Tonicem. Dáme si do nosu.” řekl. Přešli jsme k baru, ale byli bez Tonicu, tak sme šli ven a rozhodovali se kam jít. Zaujal nás neonově modrej svítící nápis “Erotik” na druhý straně ulice. Oba sme se usmáli a vyrazili k němu. Ale byl tu problém.

 U dveří stál týpek, kterej nás tam, jako mladistvý nepustil. Zklamaně sme si sedli na schody u rohu ulice, když vtom sme uslyšeli skopčáckej ženskej hlas. Zdenda se otočil a rozjasnila se mu tvář. “Vole, dostanem se tam přes děvky.” Otočil sem se na ně. Nevypadaly nic moc, měly ksicht moc chlapskej. Ale Night Klub byl Night Klub. “Hey ladies…” usmál se přívětivě Zdenda a pomalým krokem přešel k teď už ztichlýmu páru holek ve vyzývavým oblečení. “Oh, hi.” špitla jedna roztržitě. “Vy tady pracujete?” zeptal se Zdenda anglicky. Ta druhá přikývla. “Jasně, krasavče.” Podíval sem se na tu první. Mrkla na mě a já trochu zčervenal. “No my bysme se na vás chtěli podívat při tanci, ale tamten týpek nás nechce pustit.” mávl rukou Zdeněk směrem ke hlídači. “Nemohly byste s tím něco udělat?” Ta druhá mírně zčervenala. “Jasně brouku, poď s náma zadním vchodem.” Usmál sem se. Zdeněk je fakt frajer. Frajer na mě mrknul a pokývnul hlavou. Ta, co na mě mrkala, mě chytila za ruku a vedla za první dvojicí do dvěří s nějakým skopčáckým nápisem. Uvnitř mě ovanula vůně dámskej parfémů, laků na něhty a slabej náboj vzrušení. Bylo to divný, protože všechny holky vypadaly skoro jako ty dvě, co nás sem vzaly. “Já sem Pleasure.” představila se ta Zdendovo. “Já zase Orgasm.” řekla ta druhá. “Tom a Zdeněk.” představil sem nás a namísto podání rukou sme schytali pusu na rty. “Jděte do obecenstva, potom si pro vás příjdem. Možná dostanete i nějakou maličkost.” řekla Pleasure, mrkla na nás a přejela si rukama po pase. Vzali sme jí za slovo a s úsměvem přes celej ksicht. sešli vedlejšíma dveřma do klubu. Světla byly tlumený a hrála příjemně vzrušující hudba. Sál byl plnej kulatejch stolů a židlí s opěradlem ve tvaru srdíčka. Měl sem fakt radost, že sme sbalili dvě striptérky. Komu se to povede, obzvlášť v patnácti? Pár věcí mě ale znepokojovalo. Za prvý, proč by právě po nás jely dvě striptérky? A za druhý, proč bylo obecenstvo složený z ženskejch nebo z chlapů držících se za ruce? Zdenda asi taky něco vytušil, ale přesto sme si sedli a objednali si vysněnej Gin s Tonicem. Pak to začalo. Namísto uklidňující hudby začala z repráků zpívat Katy Perry a na parkěte se objevila první holka. Kroutila se kolem tyče ve všech možnejch úhlech až se nám postavily péra. Skoro všechny holky u stolů se smály jako kdyby koukaly na Chaplina nebo co. Pak ta holka zašla a vyšly Pleasure s Orgasmou. Začaly se líbat a ošahávat a nakonec Orgasm sundala tý druhý podprsenku. Ozval se hlušnej potlesk. Pleasure na hrudníku vysely dvě, 100% falešný boule. Poznali sme to i na dálku a bez omakání. Oba jsme si unisono pronesli hlášku “Fake”. Pak Pleasure sjela Orgasmě k pasu, kde jí něco napínalo gaťky. Čekal sem, že to bude umělák, ale až z hrůzou sem ustrnul, když Orgasmě spadly kalhotky a ven se vyvalil pták s koulema a pořádnou erekcí. Holky začaly pískat a tleskat, chlapy se k sobě víc tiskli a nám akorát přinesli pití. Brčka byla ve tvaru ptáka, dole měl koule a měli ste to pít žaludem. Ptáky. Koule. Holky. Buzeranti. Zapadli sme do Erotickýho Tranzvestiklubu. První začal řvát Zdeněk, já se přidal o půl sekundy později. S protáhlým “ÁÁÁÁÁÁÁ” jsme vyběhli ven. Porazili sme číšníka a zběsile sme pádili ven, zatímco Pleasure lízala koule Orgasmě (nebo spíš Orgasmovi?) a Orgasm na nás udiveně koukal. Venku jsme se ohlídli na neonovej nápis. Pořád tam svítilo Erotik, ale pod tím nápisem růžově blikala ženská a zeleně jí svítil pták. To sme teda vychytali. Přespali sme v parku na ledovejch lavičkách a ráno se sešli se Zdendovo trenérem Standou. “Tak co, pánové, jakej byl večer?” usmál se mrknul na nás. Oba smě znechuceně protáhli obličeje. “Drž hubu a jedem.” odsekl Zdeněk a nasedl do auta.

Zbytek dílů si přečtěte na http://i-extra.net/rubrika/blog/joint-story-icyho-killera/

Váš autor

Du-dum, du-dum.. Tak známej a přesto vždy nepříjemnej zvuk vlaku, jezdícího po kolejích. V kapse sem měl jízdenku do Skopčáckých Drážďan. Jak sem se dostal z motorky mířící bůhvíkam do vlaku mířícího do Hitlerhajlákova? Asi nějak takhle:

Pádil sem na Fuckerovo skútru někam do prdele. Netušil sem kam, netušil sem kolik bylo, netušil sem odkuď umim jezdit na motorce, hlavně sem musel pryč. Studenej vítr mi vlál ve vlasech, já měl na sobě akorát slabou mikinu a sandále. Zbytek hadrů sem měl v báglu za sebou, společně s nastřádanejma 10 litrama euráčů. “Alespoň že neprší.” říkal sem si v duchu, když v tom se zatáhlo a z nebe začaly padat kapičky studeného deště. To je jak v nějakým animovaným filmu.. Vmžiku sem byl promočenej až na kost a mrznul sem. Potom co sem se třikrát málem vysekal na mokrý silnici sem usoudil, že je čas najít nějakou hospůdku, kde mi podaj burčák, nebo alespoň horkou čokoládu. V tomto ohledu mi štěstí přálo, za necelejch pět minut sem narazil na restaurant se zářivým logem Gambrinusu. Zastavil sem kradenej skůtr před hospodou a vletěl dovnitř. Akorát se otevíralo, byly čtyry hodiny a osmnáct minut ráno. Sed sem si k baru. “Jeden burčák prosim.” Dokonale ospalej výčepní na mě zamžoural, myslíc si že sem přelud. “Co?” “Burčák a pohnout prosim.” řek sem trochu podrážděně a mrsknul o stůl zmačkaný pětikilo. “Bylo ti vůbec vosumnáct?” zeptal se. “Bude mi za dva měsíce.” zalhal sem. Hostinský přisunul kilo ke mně. “Tak to ne. Ještě na mě příjde kontrola a co pak? Burčák ti nedám, ještě něco?” “Horkou čokoládu?” požádal sem poraženě. Tu mi hospodský nalil. Zatímco sem si ohříval tělo přesládlým sajrajtem, všiml sem si včerejších novin na pultu. Přisunul sem si je k sobě a jen tak pročítal novinky. Najednou sem narazil na maličkou zmínku v novinách, která mi navždy změnila život. Nadpis hlásal že GreenPeace se střídají, první vlna odbojářů jede domů. Článek popisoval jak GreenPeacáci řádili kvůli amíckýmu radaru. Pak se zmiňoval o různých členech a našel sem tam i jméno, který pro mě bylo dost důležitý. “Jedna z hlavních vůdců GreenPeace v Čechách se Hana Sekyrova, původem z Čech, dnes žije v Kanadě..” , potom samý nedůležitý sračky až na oznámení, že se GreenPeasáci hrnou do Hamburku a pak lodí do Států. Dopil sem čokoládu, počkal až se déšť uklidní a koupil automapu. Musel sem se dostat do Prahy, abych si koupil letenku do Hamburku. Ale v půli cesty sem si uvědomil, že 15-ti letýmu klukovi s 10 litrama euro a pistolí v báglu asi těžko prodaj letenku. Změnil sem názor a zamířil si to do nejbližšího vlakovýho nádraží. Proflákal sem tam přes stovku euro na jízdence do Hamburku ale přibalil sem ještě kilo navíc abych se tam dostal včas. A tak sem dřepěl ve vlaku, pomalu usínal. Poprvý sem věděl kam utíkám a proč, ale nevěděl sem jestli ta Hana Sekyrová je doopravdy moje matka. Sázel sem všecko na jednu kartu a doufal v úspěch. Kdo ví, třeba opravdu najdu svojí mámu, uteču s ní do Kanady a budu žít jako GreenPeasáckej hulič trávy. “Jízdenkýýýý!!” zařval mladej hlas z jiného kupé. Trhl sem sebou a vyštrachal zmuchlanou jízdenku. Když průvodčí přišel ke mně a vzal si mojí jízdenku a vyvalil oči. “Až do Hamburku? To budeš nejmíň tak pětkrát přestupovat.” Podíval sem se na něj vražedným pohledem. Byl to mladej, tak dvacetiletej fakan. “Fajn, fajn..” řek, cvaknul mi jízdenku a šel dál. Položil sem hlavu na okno a pokoušel se usnout, když vtom vlak zastavil. “Co to kurva..” brblal sem, vstal a šel se podívat co se děje. O pár kupé přede mnou sem viděl poldu jak něco hledá. Rychle sem se schoval k sobě a otevřel okno pro útěk. Ale pod oknem stál další polda a bavil se průvodčím. Schoulil sem se pod okno a poslouchal rozhovor. “..ten vlak dorazí pozdě!” “Za to se omlouvám,” žehlil si to chlupatej. “Ale kus odsud někdo smrtelně postřelil tři lidi a my máme podezření, že se snaží utéct. Vlak je taky alternativou.” Polil mě smrtelně ledový pot a zabijácká pistole v báglu mě začala pálit do zad. “To si fakt myslíte, že masovej vrah si jen tak pojede vlakem do prdele? Nejel by třeba autem nebo něco?” Pak se zarazil. “Ale jeden kluk tady jede až do Hamburku a má s sebou motorku v jiným vagónu.” Srdce se mi zastavilo. Rychle sem si sundal mikinu abych nevypadal tak podrzřele. Koukl sem na chodbu ale benga sem neviděl. Rychle sem zaplul do prázdnýho kupé naproti mně, otevřel okno a bágl hodil na střechu. Sám sem se ale nemoh prorvat, tak sem vyskočil a chytil se držáků hned nad dvěřmi. Chvíli sem sebou houpal, pak sem se ale vytáhl, zasekl nohama a držel sem se tak, abych nebyl vidět. Netrvalo dlouho než se chlupatej objevil. Otevřel kupé, rozhlédl se poškrábal se na hlavě. “Přísahal bych, že sem viděl sem někoho přeběhnout..” Pak otevřel okno a koukl se ven. Polil mě ještě studenější pot než dřív. Jestli se teď otočí, sem v prdeli! Polda okno zavřel, otočil se a skrčil se. Hledal někoho pod sedadlama. Ze srdce mi spadly Himaláje. Ale právě když to začalo vycházet, můj dokonalej plán odhalil svý další chyby. Začaly mi selhávat ruce. Na Fuckerovo chatě sem po činkách ani nevzdychl. Vypadal sem možná celkem k světu, ale patnáct minut v kuse sem se držet nedokázal. Brněly mi ruce, začínal sem se potit a funět. Polda ale bohudík vstal, urovnal si čepici a šel. Jen co se zavřely dveře od kupé, pustil sem se. Byl sem zaháklej jenom nohama a dejchal jako život. Spadl sem jemně za nohy. Vytáhl sem ruku z okna a zatáhl batoh zpátky. Mrsk sem sebou na sedačku a začal usínat právě ve chvíli, kdy se vlak zase rozjel.

Probudil sem se až když sebou vlak trhnul. Přestupování. Zabalil sem se do mikiny a ospalej vylezl z vagónu. Hodiny ukazovaly deset hodin ráno. Akorát čas pro snídani. Přešel sem k bufetu a hladovej zrak mi padl na bagetu s cenovkou 5 ?. “Jednu bagetu prosim.” řek sem prodavačce. “Was?” opáčila. “Říkám jednu bag.. co?” “Ich kann Tsechische sprechen nicht. ” vymluvila se. Zavrtěl sem hlavou a podíval se na název nástupiště. Cedule hlásila Dresden. “Ano! Ano! Ano!” zaradoval sem se. Byl sem za hranicema, pravej uprchlík. Přeběhl sem k pokladní. “Jsem v Německu?” zeptal sem se anglicky. “Yes.” dostalo se mi odpovědi. Celým tělem mi projela vlna nečekané radosti. Koupil sem si nakonec bagety dvě a jedno kafe. Měl sem čas ještě přes dvě hodiny, protože vlak do Berlina se zpozil. O jeden krok dál od toho incidentu, o jeden krok dál od Petry, o jeden krok dál od českejch poldů, o pořádnej krok od těch zasranejch směnnejch kurzů. O jeden krok blíž mojí mámě. Vytáhl sem jízdenku. Podle trasy sem měl z Berlina jet už přímočaře do Hamburgu. Šokovalo mě, že sem asi za pět hodin urazil stopadesát kiláků. “Lidi, věřte českejm dráhám.” zachechtal sem se. Německo nebylo zas tak špatný. Drážďany byly obrovský a tak se nedalo čekat, že to bude nástupiště jako u nás v Kadani. Co se řeči týče, nerozuměl sem ani slovo. Bylo to jako přepínat kanály mezi RTL a RTL II. Až na fakt, že tohle bylo live. Když sem do sebe nacpal poslední zbytek kuřecí bagety a nalil poslední kapku teplýho kafe, bylo načase se rozhlídnout po Skopčáklandu. Málem bych šel sám, kdyby mě nezastavil příjemně známej hlas. “Kampak se nám to zatoulalo ztracený ošklivý káčátko??” Otočil sem se na rozjařenýho šachistu Zdeňka. “Ty vole, Zdendo, kde se tady bereš?” “Ty vole, Tome, akorát sem se chtěl zeptat na úplně stejnou věc.” řekl pořád se zářivým úsměvem. Pokrčil sem rameny. “Zase na útěku?” zeptal se. “Umíš číst myšlenky?” opáčil sem. Byl sem nekonečně rád že sem na Zdendu narazil. Neznal sem ho pořádně, ale byl v pohodě. Opřel sem se o motorku, kterou sem si vytáhl ze zavazadlovýho vagónu a zeptal sem se Šachisty kam má namířeno. ?Na sever, Icy, na sever.? vzdychl. ?Kam přesně?? ?Hamburg. Trenér mě přihlásil na novou soutěž a já neodolal. Du Skopčákům nakopat ty jejich tlustý prdele.? řekl a poplácal se po půlce. ?Taky pádim do Hamburgu.? opáčil sem. ?Jediná stopa po mý mámě.? Zdenda se zamyslel. ?Teď tam maj bejt Greenpeasáci, ne?? ?Přesně. Máma by mohla bejt jednou z nich.? Po Zdeňkově tváři přeběhl ustaranej výraz. ?Vole, vlakem je nestihneš. Přes celej Hitlerhajland to včas nemůžeš stihnout.? ?Kurva!? zaklel sem a kopl do kamene. V kapse mi přitom zacinkaly drobný a zrak mi spadl na telefonní automaty na nástupišti. Když už nic jinýho? Rázným krokem sem přešel k telefonům a do jednoho hodil pár euráčů. Chvíli sem listoval v seznamu, pak ho vyhodil od automatu a vytáhl noviny z baru. Hledal jsem a hledal, až jsem našel číslo který sem potřeboval. Namačkal jsem to, vyčkal až to někdo zvedne a uslyšel dámskej hlas: ?Lenká Boráková, bitte.? ?Hello, Lenka.? změnil jsem hlas na pětadvacetiletýho angličana. ?Doslechl jsem se, že se na pár dní zdržíte v Hamburgu.? V telefonu bylo slyšet jakýsi mumlání. Ve skle jsem uviděl odraz zvědavýho Zdeňka. ?Yes, to je pravda.? ozvalo se mi nakonec do sluchátka. ?Vím tam o jednom chlápkovi ? loví tam velmi vzácný druh ryb a pak ho pašuje do.. Nizozemí.? Zaslechl jsem za sebou tlumený uchechutí. ?Really? Jaký druh a jak se ten muž jmenuje?? Kurvapiča? ?Jmenuje se.. Uhhh.. D-Dominik Schachman nebo tak nějak, nevzpomenu si přesně. Ale nebojte, šíle.. teda Greenpeace, sem s váma, lidi!? ?Počkejte, ten druh ry…? Zavěsil sem. ?Tyhle vtípky sem přestal dělat když mi bylo pět.? řekl s úsměvem Zdeněk. ?S trochou štěstí je to na chvíli zdrží.? usmál jsem se. Všim sem si, že mi v ruce zbylo pár mincí. Vhodil sem je do telenofu a namačkal Kristýnino číslo. ?Ano?? ?Ahoj, Kriss.? Kristýna zbledla a to sem poznal i přes telefon. ?Tome? Co to ksakru děláš? Kde seš?? ?Na východním slovensku. Hej, jak se máš?? ?Vých..? Jak se..??? ?Proč musíš opakovat začátky mejch slov?? ?Proč mus.. Hej ty hovado, sou tady poldové. Našli na zahradě poházený flašky, jehly a tři prdele vajglů. Ivoš i jeho rodiče už jsou tady a jsou hrozně nasraní. Máš jediný štěští, že Kola tě z toho vytáhli. Myslej si, že tam žil nějakej bezďák. Sou fakt hrozně nasraný, Ivošovo táta postrádá pistoli, jeho matka zase nějaký prachy a Ivoš tě chce zabít, protože si mu vzal motorku.? Začal sem najednou hrozně citlivě vnímat bouchačku, prachy i ten skútr. ?Ale Kriss, já nic nevzal.? bránil sem se. ?Motorku si pučil.. ehh.. ani nevim jak se menuje a pistoli sem nechal u Jitky a ostatních. O prachách nic nevim.? ?Jo tim se dostáváme k ostatním ? Jitka bojuje vo život, hajzle. Jak si jí mohl takhle střelit?? ?Řekla si vo to.? ohradil sem se. Doslova.. ?A ti dva?? ?No ti vlastně taky..? ?Ach můj bože.. Hele Tome, co chceš?? ?Jak co chci?? ?No co chceš? Proč mi voláš?? ?Copak ti nemůžu jen tak zavolat? Zajímalo mě jak se máš?? ?Ty si ale hovado. Nechci s tebou už promluvit ani slo-..? ?Miluju tě.? Ticho. ?Ne, to teda nemiluješ.? ?Ale miluju.? trval sem na svým. Na druhým konci sem slyšel jenom dejchání. ?Měj se, Tome.? řekla nakonec Kristýna mnohem jemněji než celej náš rozhovor a zavěsila. ?Od Petry k jinejm děvkám?? prohodil Šachista jakoby mimochodem. Pokrčil sem rameny. ?To sem řek spíš ze slušnosti. A není to děvka.? Zdenda jenom povytáhl obočí. ?No na tom stejně nezáleží. Takže co teď? Seš v Jižním Německu, kousek od tebe skútr, zase na útěku, mluvil si něco o pistoli, takže si něco proved.. Co hodláš dělat teď?? ?Musim se dostat do toho Hamburku, jinak tohle všechno bylo na hovno.? trval sem na svým. Zdeněk se zamyslel. ?No buď se pokusíš trumfnout vlak na tom směšným skútru, nebo..? Zdenda se otočil a pokývnul hlavou na červenýho Wolfa. ?Nebo tě tam vezmem.? Zdendovo trenér byl fakt divnej. Mluvil buzerantsky přihřátým hlasem o tom, jak píchal Německý kundičky ještě za komoušů. Bylo to dost divný, ten týpek nosil růžový žabky, elasťáky, fialový tričko, který mu odhalovalo pupek, blonďatý pačesy měl sčesaný dozadu a byl nadrženej na Německý holky. Netušil sem jak se mu podařilo dostat do postele až tři holky tejdně ? pochopil bych chlapy, ale holky ne! Možná že ze sebe dělá buzeranta, co se pokouší najít svou ?zatím netušenou- sexuální orientaci na holky.. Taky řídil jako šílenec. Fuckerovo skútra sem napásoval na střechu, ale měl sem silnej pocit, že sme ho někde vyklopili, protože Standa -jak se Šachistovo coach jmenoval- řezal zatáčky jak svině. Po jedný dost hrůzný jízdě sme zastavili v jakýmsi městě. Nebyla to zrovna metropole, spíš shitka velikosti Kadaně. A kdo by to byl řekl, Standa zamířil rovnou do nejbližšího klubu. Já se Zdendou sme se zastavili u bistra a objednali si čínský nudle. Stahovalo se na poledne a já byl dost nervózní. Za dvě hodiny sme projeli pěti městama, ale nebyl sem si jistej, jestli sme vůbec dojeli do jiný Spolkový země. Proč ti zasraný Skopčáci museli budovat tu svojí zemi tak obrovskou? Zdenda se narozdíl ode mě spokojeně culil. ?Co je, vole?? ?Tobě to nepříjde ani trochu bombový? Několik stovek kiláků vod domova na cestě jinou zemí, voláš různejm holkám… To se dneska už neděje. Lidi co zdrhli z domova sou většinou někde u popelnic sjetý, ale ty? Ty by sis to měl kurva užívat.? Usmál sem se, protože měl pravdu. Nikdo mě tady neznal, moh sem si dělat, co chci. Třeba se svlíknout a jezdit nahej na skútru. Najednou sem si něco uvědomil a koukl se na střechu Standovo Wolfíka. Skútr byl fuč.

Korektura zatím nebyla provedena!!!

O autorech

Matthew MacDonald

Je autor, pedagog a vývojář MCSD. Pravidelně přispívá do časopisů o programování a je autorem více než tuctu knih o programování .NET, např. ASP.NET: The Complete Reference (Osborne McGraw-Hill, 2002), Programing .NET Web Services(O’Reilly, 2002), Begining ASP.NET in C (Aoress, 2004) a Microsoft .NET Distributed Applications (Microsoft Press, 2003). V šerém dávnověku svého života studoval anglickou literaturu a teoretickou fyziku.

Mario Szpuszta

Pracuje v Developer and Plarform Group u společnosti Microsoft v Rakousku. Než začal pracovat pro Microsoft, participoval Mario na několika projektech založených na COM+ a DCOM s jazyky Visual Basic a Visual C++, a také na projektech založených na Java a J2SE. Počínaje první verzí beta 2 .NET Frameworku začal vyvíjet webové aplikace s ASP.NET. V současné době, jakožto horlivý vývojářský misionář Microsoft Austria, řídí workshopy, školené a domonstrační projekty s nezávislými výrobci software v Rakousku, a to na základě technologií webových služeb .NET a Office 2003.

Informace o knize

Kniha je vhodná jak pro začátečníky (doporučuje se už nějaká znalost C#) tak i pokročilé vývojáře, kteří mají předchozí zkušenosti s ASP.NET 1.0. Kniha nás ponoří do úžasného světa vývoje webových aplikací s použitím profesionálních nástrojů. Krom obsáhlé teorie, kniha obsahuje mnoho praktických ukázek z reálného života.

V první kapitole se ponoříme do nudné teorie věnované evoluci webového vývoje, vývojovým světem před příchodem ASP.NET, pokračujeme sedmi důležitými fakty o ASP.NET a kapitolu zakončíme představením ASP.NET 2.0. Sice nerad, ale tuto dlouhou a velmi nudnou kapitolu jsem přečetl a dozvěděl se několik zajímavých věcí.

Druhá kapitola už o něco málo zábavnější, ale nudná část knihy je věnována mocnému nástroji Visual Studio 2005(předchůdce nynější verze 2008). Naučíme se vytvářet a ladit weby pomocí tohoto vynikajícího nástroje.

V třetí kapitole už začíná nějaká ta akce, na druhou stranu zase nudná teorie, ale probíráme Webové formuláře. Webový formulář je nový pojem, který přichází s ASP.NET. Jednoduše řečeno je to webový  otisk Windows Form. V kapitole si představíme etapy zpracování webového formuláře, třídu Page a mnoho dalších.

Ve čtvrté kapitole začínám knihu číst s chutí a přestávám se nudit. Začínáme probírat serverové ovládací prvky. Serverové ovládací prvky  jsou v podstatě třídy .NET Frameworku, které reprezentují vizuální prvky na webovém formuláři.

Pátá kapitola je nazvána “Aplikace ASP.NET”. Kapitola je zase trochu nudnější, probíráme zde různé věci jako doména aplikace, doba života aplikace, konfigurace ASP.NET a mnoho dalších. Pod pojmem aplikace si jistě představím aplikaci Windows, která obsahuje spustitelný soubor EXE a několik knihoven DLL. Aplikace ASP.NET je na té nejzákladnější úrovni  kombinace souborů, stránek, ovladačů, modulů a spustitelného kódu.

Šestá kapitola je zaměřena na správu stavu ASP.NET. Naučíme se pracovat se stavem zobrazení, přenášet informace, naučíme se používat vlastní cookies.

Kapitoly sedm až třináct patří do druhé části knihy, které se nazývá přístup k datům. V každé kapitole probereme jednotlivá témata a naučíme se pracovat s daty v ASP.NET. Začneme s základy ADO.NET, budeme pokračovat na Datové komponenty a sady dat. Naučíme se vázat data, čili spojit získaná data z SQL serveru či XML souboru s ovládacími prvky ASP.NET. Jedenáctá kapitola je zamřena na ukládání dat do cache. XML a práci s ním probereme v 12. kapitole, kde se seznámíme se základy XML, naučíme se číst a zapisovat do XML, naučíme se vázat data XML. Nakonec této části probereme práci se soubory několik tříd určených k této úloze. Jako například třída Directory, File, DirectoryInfo, FileInfo,DriveInfo.

Čtrnáctá kapitola nás naučí budovat uživatelské ovládací prvky. Prozkoumáme témata jako vytvoření jednoduchého ovládacího prvku, přidávání kódu do uživatelského ovládacího prvku, dynamické nahrávání uživatelských ovládacích prvků. A nakonec částečné cachování stránky.

V pátnácté kapitole prozkoumáme novinku v ASP.NET 2.0 a tou jsou motivy a vzory stránek. Pomocí těchto nástrojů budeme moci vytvořit kompletní a integrované webové aplikace, které mají jednotný vzhled, duch i rozvržení.

Pomocí šestnácté kapitoly se naučíme do našich stránek přidat ovládací prvky. Prozkoumáme ovládací prvky MultiView a Wizard, které poskytují rozhraní skládající se z více panelů, resp. kroků. Naučíme se definovat plány webu, vázat navigační data a rozšiřovat infrastrukturu poskytovatele plánu webu. V závěru kapitoly objevíme dva bohatě vybavené ovládací prvky TreeView a Menu.

Sedmnáctá kapitola, jak již název odpovídá “Zdroje a lokalizace” nás naučí vytvářet mezinárodní webové aplikace pomocí ASP.NET.

V osmnácté kapitole se dozvíme jak nakonfigurovat naši webovou aplikaci na cílovém prostředí. Při tomto kroku hraje klíčovou roli IIS - software pro webový hosting, který se dodává s Windows.

Kapitoly devatenáct až dvacet šest patří do části knihy nazvané bezpečnost. Prozkoumáme zde bezpečnostní model ASP.NET, formulářovou autentizaci, členství, autentizaci Windows, role a autorizaci, profily, šifrování a vlastní poskytované členství.

Kapitoly dvacet sedm až třicet jedna jsou věnované pokročilým uživatelským rozhraním. Jako vlastní serverové ovládací prvky, podpora v době návrhu, použití JavaScriptu, Dynamické grafice a GDI+ a nakonec portály s webovými částmi.

Poslední VI. část knihy je věnována webovým službám.

Kniha se mi velmi líbí, mohu ji doporučit jak začínajícím vývojářům, tak i profesionálům, kteří si rádi prohloubí své znalosti.

Ke stažení

• Stáhnout zdrojové soubory ke knize - 1,9 MB
• Chybějící stránka 451 - 112 kB
• Stáhnout úvod a obsah - 273 kB
• Stáhnout ukázku kapitoly 1 - 402 kB
• Stáhnout ukázku kapitoly 5 - 270 kB
• Stáhnout ukázku kapitoly 11 - 227 kB
• Stáhnout ukázku kapitoly 22 - 602 kB
• Stáhnout ukázku kapitoly 32 - 212 kB

Základní informace o knize

Korektura: Roman Beránek, 10.8.2008

Obrazy s vysokým dynamickým rozsahem představují způsob digitálního zachycení, uložení a úpravy veškerého světelného rozsahu dané scény. Mluvíme zde o veškerém viditelném světle, od přímého slunce až po nejjemnější detaily stínů. Zpřístupněním všech těchto světel v jediném obrázku se nám otvírají dveře k obrovským příležitostem v postprocesingu. HDRI je velkým krokem; tak revolučním, jakým byl přechod od černobílých obrazů k barevným. Nebo ještě vhodnější analogie: HDRI je ve srovnání s běžným obrazem totéž, co zvuk Dolby surround ve srovnání s magnetofonovou páskou. Pokud to s fotografováním myslíte vážně, zjistíte, že obrazy s vysokým dynamickým rozsahem jsou posledním krokem, který staví digitální obraz před analogový. Letitý problém přeexponování a podexponování ? který se v analogové fotografii nikdy zcela nevyřešil ? je elegantně překlenut. HDRI posunuje proces digitálního vývoje za hranici všeho, co kdy bylo v analogové temné komoře možné. Správná expozice již není přímo na místě potřeba; stává se flexibilním parametrem, se kterým je možno se vypořádat zcela novými způsoby. Obraz HDR je jako digitální negativ na steroidy, spíše je skutečnou reprezentací scény, než pouhým fotografickým obrázkem. Dokonce můžete provést měření světelných hodnot skutečného světa v obrazu HDR. Například můžete ukázat na zeď a zjistit, že odráží sluneční světlo odpovídající svítivosti 40 000 cd/m². Ba co víc, pokud je obraz HDR panoramatický, můžete použít veškeré zachycené světlo na 3D objekty.

Obrazy s vysokým dynamickým rozsahem jsou vyvíjející se oblastí, ovšem všechno není naprosto nové. Jedná se o zralou technologii. Pouze je nedostatečně zdokumentována. Až dosud.

Před pěti lety byla zkratka HDRI velkým módním slovem ve světě počítačové grafiky (CG). Byla považována za svatý grál skutečného fotorealismu, za magické zaklínadlo, které chtěl každý použít. Začaly se objevovat zcela digitálně generované obrazy a ani profesionálové nemohli říci, zda-li byly vyfotografovány, či nikoliv. Hollywoodská studia byla těmi prvními, kdo převzal a implementoval tuto technologii, neboť jejich každodenním chlebem je šálit veřejnost a prodávat jim umělé světy jako skutečné věci. Touto dobou se HDRI stalo standardním nástrojem, dokonce i pro amatérské nadšence do 3D grafiky. Každý, včetně jeho psa, ví, jak použít obrazy HDR k tomu, aby rendering vypadal fotorealisticky. Když se dívají na bonus z natáčení u některého nejnovějšího filmového trháku a umělecký ředitel mluví o osvětlování veškeré počítačové grafiky pomocí HDRI, každý přikyvuje hlavou a mumlá si: ?No jasně? tak proto to vypadá tak skvěle.? Ovšem co je skutečně v pozadí této technologie? Jak lze obraz HDR použít jako zdroj světla? Je to přece jen obraz, ne? Jak to funguje? A můžete si sami vytvořit obraz HDR? Jak přesně by to šlo provést?

Mnoho otázek je stále nezodpovězených, dokonce i pro zasvěcence do 3D grafiky, které používají HDRI už léta. Jelikož něco používat, je něco jiného, než něčemu rozumět. Pouze pokud skutečně pochopíte podstatu HDRI, budete si schopni osvojit vlastní způsob práce s touto technologií. Bez ohledu na to, zda-li jste fotograf, 3D grafik, sazeč nebo kameraman, kniha HDRI pro fotografy a počítačové grafiky od autora Christiana Blocha vás určitě osvítí.

Úvod z knihy.

Publikace vyšla ve vydavatelství Zoner Press - www.zonerpress.cz.

Zajímavé články a ukázky k problematice HDR najdete na blogu Zoner Press - www.blog.zonerpress.cz.

Ráno jsem se probudil jako první. Podle hodin bylo sedm ráno. Dana ležela vedle mě. Potichu jsem se zvedl, oblík se a odběhl do sprchy. Pak jsem zkontroloval hostovský cimry. Nikdo už tam nebyl. Jenom doufám že všichni měli moc velkou kocovinu na to, aby si všimli s kým tam ležím, nebo se můžu prohlásit za vodepsanýho děvkaře.. Seběhl sem dolů a vyhodil použitý kondomy. Dana ještě sladce spala. Chtěl jsem jí probudit nějak hezky a tak sem následoval příkladu americkejch bijáků a šel jí udělat vajíčka se slaninou, topinkou a 100% pomerančovým džusem. Nakonec sem vyštrachal nějakej tácek a pomalu našlapoval do obýváku. Najednou zazvonil telefon. Opatrně sem položil tác na menší stolek a zvedl mobil. “Jo?” “Čau Icy, jak to de?” ozval se ze sluchátka Danek. No do prdele.. “Čau Dane.. Jo, de to.” “Jak dopadla párty? Kde je Dana?” zajímalo ho. “Dana? No… ta tady přespala…” “Je v pohodě? Vzkaž jí že se moc omlouvám, musel sem za.. No, jednou zákaznicí.” “Nepovídej, Dana tvrdila že de o přítelkyni.” Sem já to ale upřímná svině. “No dobrá, je to moje nová koc. Doufám že to Daně moc neublížilo.” “Moc ne, přežila to, dokonce si z toho něco odnesla. Já vlastně taky.” zasmál sem se. “Co? Jak to myslíš?” “Měj se Dane, už musim jít.” “Počkej I..” Zavěsil sem. Kdybys jen věděl Dane.. Nebo spíš ne.. Vzal sem do ruky tácek a po špičkách vešel do obýváku. “Hádej kdo ti udělal snída..” zasekl jsem se. Na uklizený sedačce seděla Dana a přežvykovala kornflejky. “Brý ráno. Nechtěla sem tě rušit u telefonu, tak sem si udělala snídani, nevadí to?” Povídal sem se zklamaně na tác, na kterým sem si dal tolik záležet. “To mělo bejt pro mě?” řekla Dana a překvapeně koukala na tác. “No původně mělo.” řekl jsem odevzdaně a položil ho na stolek před gaučem. Sedl jsem si vedle ní a zakousl se do jednoho křupavýho toustu. “Včera to byl mazec, netušil sem že příjde tolik lidí.” řekl jsem po chvíli ticha. “Jo, ta párty byla báječná.” přitakala Dana. Najednou mi bylo nějak úzko. Tušil jsem že se ode mě něco očekává, ale za boha sem netušil co. Najednou mi došlo, že i kdybych řekl něco blbýho, může mi to bejt jedno, pořád sem miloval Kristýnu. “Večer byl ale nejlepší. Díky, bylo to fakt úžasný.” řekl sem nakonec. Dana zčervenala. “To jo.. Hele, možná sme spolu spali, ale… myslim jako že mezi náma.. nečekáš něco, nebo jo?” vyskoukala ze sebe. Spadl mi kámen ze srdce, čekal sem že to budu muset říct sám. “Popravdě ani ne. Přestože tě jistým způsobem mám rád, nepočítám že mezi náma něco bude. A ty?” “Já? Ne, to ne. Já nic..” řekla rychle a polila svoje nahý tělo mlíkem. Rozesmál sem se. “Počkej, utřu ti to.” řekl sem a natáhl se pro ručník. Dana zčervenala. “Co je? Myslíš jako že sem tě ještě neviděl nahou?” Konečně z ní opadla trochu studu a zasmála se. “No to viděl a možná víc než sem plánovala, ale dík, utřu se sama.” řekla a vzala mi ručník. Zamumlal sem něco o holkách co neuměj ocenit snahu jejich milenců a odešel sem na terasu. Venku bylo moc hezky, léto hřálo ze všech sil. Jako kdyby mi tím chtělo naznačit ‘Tohle je tvoje šťastný období, počkej si až se něco posere’! Jo, čekal sem to. Věděl sem že je to všechno až podezřele klidný a že se něco co nevidět pokazí a zničí mi to náladu na dalších pár dní. Ale právě v tu chvíli sem si nemoh stěžovat. Seděl sem v tílku a trenýrkách na pohodlný sedačce, hřálo na mě slunce, akorát sem přišel o panictví, byl sem zazobanej až za ušima a měl sem ve svý moci jednu šikovnou bouchačku. Jak sem tak ležel, přál sem si aby to bylo navždy. Možná to nebyl právě život teenagera na útěku jakej sem si představoval, ale nestěžoval sem si. Přespávání v krabicích, žebrání drobáků a stopování aut sem bohudík přeskočil. Vedle mě se objevila další židle na kterou si sedla Dana. Pro změnu oblečená. “Je krásně, co?” “Může bejt krásněji. Kdy se vracíš?” Dana se na mě podívala. “Vyspali sme se spolu a chceš mě vykopnout?” Byl sem na řadě s potrhlým smíchem. “Vůbec, jenom by mě zajímalo jak dlouho si budu užívat tvý božský přítomnosti.” Byla to ostatně pravda. “No do tý doby, než si pro mě Danek nepřijede.” uvažovala. “Tak ho něčím zaměstnáme a ty tady budeš dýl.” navrhl sem. “Hlupáku,” rozesmála se. “A co bych asi tak nosila na sobě? Pořád ty samý věci, který sem měla včera?” “No.. buď budeš chodit nahá,” protáhl sem -Dana mě praštila do ramene-. “Nebo ti prostě nějaký koupíme.” Moje nová milenka se připravovala k další dobře mířený ráně, když jí povadla ruka. “To jako rande v obchoďáku? Chlapče, to ti nedoporučuju, můj vkus by tě přived na buben.” Otočil sem se k ní a políbil jí rameno, pak bradu a nakonec rty. “Sem ochotnej to risknout.” Podívala se na mě zkoumavým pohledem. “Seš si jistej že mezi náma nic není?” “Promiň, já neodolal.” řekl sem s úsměvem. Otočili sme se každej zpátky na záda. “Je sice pár hadrů na který si brousim drápky už pár dní, ale na ty bys asi neměl.” Kdybys jen věděla jak moc se mýlíš.. “Zkusíme to, sem celkem dobře zajištěnej. A kdyby ne, tak se někde oběsim a ty zbytek zacvakáš z mý životní pojistky.”

Nakoupit sme byli, Dana si vybrala snad ten nejdražší Street Wear kterej sem kdy viděl, ale šlušel jí natolik, že sem byl ochotnej proflákat na jednom výletě do pražskýho superobchoďáku celej tisíc euro. Odměna byla sladká, hodně sladká. Odvděčila se mi v posteli Fuckerovo rodičů. Pokoušeli sme se o orální sex. Dana byla trochu zkušenější než já, udělala mě do několika minut. Ale dělat to dívce vyžaduje trochu zkušeností, který já sem postrádal. Bohudík, že Fuckerovo táta nebyl moc sexuálně činnej a jeho matka byla nadržená. Použili sme její náčiní a zkoušeli jaký reakce bude mít Danino tělo. Nejlíp neocenila žádnýho z výběru robertků, ale takový divný vajíčko, na kterým se dá zapnout vibrace a taky můj jazyk. Netušil sem jak probíhá dívčí orgasmus, takže když vybuchla, překvapilo mě že z ní něco vyteklo. Na ochutnávku bych to zařadil jako specialitky do restaurací - ale to by si to každej zákazník musel obstarat sám. Mám takovej pocit, že ta odměna za ten litr stála.. Od toho dne uběhlo pět dní, plnejch sexuálních radovánek s mojí novou milenkou. Všechno bylo až báječně monotónní, měl sem plný zuby toho, jak na mě furt někde něco vybaflo a já se musel zhulit abych to přešel. Několikrát se stavila Kristýna, tak jsme museli (oblečeni) vyjít ven a poslouchat její stížnosti na rodiče, psa, rodiče, kamarádky, rodiče, sourozence, rodiče a nudu. Po pěti dnech přijel Danek. Danina rodina o ní měla strach i přes jejich pravidelný telefonní hovory o sedmý hodině. Takže přijel autem, proběhlo smutný loučení, uteklo mi pár slz a Dana odjela do toho Zapadákova. Na druhou stranu sem se s ní tam měl sejít co nevidět. To byl alespoň náš plán. Večer sem se vracel domů z jedný párty v Kolech. “Tome!” slyšel sem dívčí zavolání. Byla to Kristýna. “Kam to deš?” “Ale.. byl se na párty. V Kolech.. Co tady děláš v devět hodin a třiadvacet minut?” zeptal sem se po prostudování svejch hodinek. “No byla sem s košem a tak mě napadlo že tě půjdu pozdravit.” usmála se. Měla růžově namalovaný rty a voněla drahým dámským parfémem. Byla ale moc hezká. Jestli ona šla s košem takhle oblečená, tak bych měl na hajzl chodit s mentolkama a řetězama.. “Aha.. No, nepůjdeš se mnou?” navrhl jsem. Kristýna přikývla. Skoro mi připadalo že po mě něco chce. Po cestě jsme se bavili o párty, Kolech a spoustě jinejch věcí. Něco s ní bylo, protože zaujatě poslouchala, občas pokývala hlavou a ač to vypadalo že jí to zajímá, jenom to předstírala. Když jsem konečně domluvil o tom, kolik možností stát se členem Kol existuje, Kristýna mi položila zásadní otázku. “Hej, Tome, Dana je tvoje holka?” odvrátila zrak a zrudla. Co jsem měl odpovědět? “Není, jenom jsme spolu… trávili čas, to je všechno.” “Fakt?” Pořád se na mě nekoukala a její obličej byl stejně rudej jako předtím. “Jo, přesně tak. Nic mezi náma není.” Kromě šprcgumy.. Kristýna konečně zvedla pohled a usmála se. “Tak jo.” Zatím jsme došli k vratům od mé usedlosti. “No tak ahoj..” řekl jsem a otočil se k odchodu.

 Najednou ve mně ale převládl mužskej pud, otočil sem se na odcházející Kristýnu a řekl: “Počkej, nechceš zaskočit na skleničku vína?” Chtěla. Ze skleničky se stala flaška, pak dvě a nakonec, zjihlí alkoholem jsme se odebrali do jedný hostovský cimry, kde jsme měli v plánu pokračovat ve zkoumání ženského těla. Co dodat? Kristýna byla rozhodně mladší, než Dana. Byla míň vyvinutá, zato mnohem nevinnější. Hnán inspirací z filmů Fuckerovo fotra sem nejdřív sjel k jejímu klínu, kterej voněl velmi vzrušující a exotickou vůní. Párkrát jsem si líznul a pak odvážněji pokračoval dál. Očividně se jí to líbilo. Když sem se jazykem chtěl dostat hloub, uvědomil sem si že mi Kristýna v něčem lhala. “Heleď, neříkalas náhodou že už nejsi panna?” Kristýna se jenom zasmála, objala mě svýma nohama a přitlačila k rozkroku. Po chvilce orální práce byla řada na Kristýně. Vzala moje kopí do ruky hodně nezkušeně, což mě nečekaně napružilo. Nejdřív ho začala líbat, pak lízat a pak sem se konečně dostal do jejích teplých úst. Byla hodně nezkušená, ale já se za sexuálního profesionála taky nemohl považovat. Nakonec jsem jí těsně před výbuchem zastavil a znovu se ponořil do jejího klína. Když sebou házela jako ryba na suchu, vzal sem si kondom a pomalu jsem začal vjíždět dovnitř. Byla neuvěřitelně jiná, než Dana, mnohem užší a čerstvější. Když sem narazil na odpor, zašeptal jsem ať se nebojí, že to bude trochu bolet. Ona opáčila že to ví a ať pohnu tou prdelí nebo se oblíkne a odejde. Natáhl sem se jako na pružině a zajel do ní až po kořen. Připadal sem si jako dobyvatel, kterej navštívil prostory, kde nikdo nikdy ještě nebyl. Nebo si tak alespoň připadal můj pták. Šoustali sme jenom chvíli, než sem se zastavil. Slyšel sem zvuky, který rozhodně nevydávala Kristýna ani já. Bylo to odemykání dveří. Kristýna hrůzou zkoprněla. Vyndal jsem ho, sroloval sem kondom, oblíkl si kraťasy, pro jistotu sem sbalil i bouchačku Fuckyho fotra a vydal se na průzkum. V prvním patře nikdo nebyl, ale když sem scházel dolů po schodech, všiml sem si jak se klika u hlavních dveří křečovitě pohybuje. Někdo nejspíš hlídal kdy odejdu a nevšiml si, že sem se vrátil. Pak vyšel z úkrytu a chtěl to tady vykrást. Nabil sem pistoli a nebojácně sem namířil na dveře. CVAK! Dveře sebou přestaly cukat a klika se hrůzostašně počala stahovat dolů. Pak dveře zlomyslně zavrzaly a otevřely se. Vrhly dovnitř pruh měsíčního světla, ale na mě nedopadl, stál sem ve stínu. Uviděl sem stíny tří osob. “Pššt, držte klapačky. Nevim jestli je doma.” šeptal první stín klučičím hlasem. “A kde sou ty prachy?” zašeptal druhej stín, taky kluk. “Nevim,” říkal první. “Ale sem si jistej že je má, viděl sem jak platí z celýho balíčku euráčů, bude toho mít dost. Jenom si vem kolik asi stojí tady bydlet.” “Tohle je špatný, kucí, to je fakt blbý.” řek třetí hlubokej hlas, patřil holce. Ten třetí mi byl nějak povědomej. “Drž hubu, chceš si ještě šlehnout nebo ne?” Dveře se zavřely. “Nevypadá že je doma.” řekla ta holka. Někdo rozsvítil baterku. Volnou rukou sem se natáhl a rozsvítil hlavní světlo. Kdo by to byl řekl! Jitka, ten pankáč a ten neonácek z párty. Jitka se vzpamatovala jako první, otočila se na mě, zkoprněla a začala natahovat ruku k pankáčovi. Pomalu sem zavrtěl hlavou a pokynul pistolí. Pochopila a stáhla jí. “Hej kdo tady rozsvítil?” řek neonácek a koukal se na opačnou stranu. “To budu já?” ozval sem se. Všichni tři se na mě s úděsem podívali a lekli se. První se vzpamatoval neonácek. “Lidi ta není pravá, serte na to.” Jako na povel se všichni uklidnili. Neonácek udělal první krok vpřed. “Mladej, dej sem tu hračku a uklidni se.” Nabil sem jí. “Co kdybych ti ustřelil koule?” řek sem naprosto klidně. Byl sem jako obvykle, zmatenej. Kde se ve mně brala ta jistota že se mi nic nestane? Neonácek se zastavil, ale jen na chvíli, pak vytáhl nůž a natáhl ho směrem ke mně. “Nehraj si na tvrďase s nějakou kuličkovkou. Já ti nechci ublížit. Přišli sme si udělat menší půjč..” PRÁSK! Stiskl jsem spoušť a první výstřel se trefil přímo do stehna. “Vypadá to hodně jako hračka?” Nenonácek řval a válel se po zemi. Namířil sem hlaveň na jeho plešatou palici. “Ještě jeden skřek a strefim ti to mezi oči.” Neo se pousil zjišit jak to šlo, ale vzlykům se neubránil. “Ty.. TY..” Pankáč šílel. Vytáhl nůž a rozeběhl se na mě. “Tys střelil Pavla!” zaburácel. PRÁSK! Strefil sem se do kolena. Ta bolest musela bejt dost silná, počítám že sem mu rozdrtil kloub. Pankáč totiž řval ještě víc než neo. “Ještě jeden skřek a víš co udělám.” řek sem. To sem nebyl já, to bylo něco co za mě mluvilo a mačkalo spoušť. Pak sem hlaveň namířil na Jitku. Myslel sem si, že se vzdá a uteče, ale v Jitčině očích sem viděl něco nepředstavitelnýho pro tu chvíli. Naději. S třesoucí rukou sebrala z podlahy oba nože. “Jitko..” řek sem potichu. Ona ale oba nože zvedla a namířila je přímo na mě. “Jitko nedělej pičoviny…” řek sem pomalu. “Promiň Icy..” řekla ona. A vrhla na mě jeden nůž. Letěl úplně mimo. Znova sem nabil bouchačku. “Jitko já to nechci udělat.” Jitka se ale tvářila odhodlaně a ten nůž po mě hodila dost přesně. Udělal sem kotrmelec, vyhnul se mu a vzápětí vystřelil. PRÁSK! Střelil sem jí přímo do břicha. Začala rychle týct krev. “Díky..” zašeptala a svalila se na zem. Chvilinku sem jen tak stál, než mi došlo co sem provedl. “Já.. zabil člověka.. TO NE!” zařval sem a skočil pro telefon. Zavolal sem sanitku. Pak mi došel ten smutnej fakt. Najdou mě tady nad třema postřelenejma tělama, zavolaj poldy a.. A sem v píči! To se nesmělo stát! Rychle sem zahodil pistoli o okna. Jenže tam by jí našli. Tak sem pro ní běžel a chtěl jí dát mezi ty tři. Ale co otisky? Nakonec sem jí sbalil, venku omyl v bazénu, bleskově sem běžel nahoru si sbalit svoje hadry a prachy, omluvil sem se Kristýně a nasedl na motorku, kterou sem našel v garáži. Netušil sem jak to dopadne s Jitkou a ostatnína, ani s Kristýnou. Třeba bude proti mě vypovídat. Nevěděl sem ani co bude se mnou. Hlavou se mi honila jenom jedna myšlenka. Musim zdrhnout, co nejdál a co nejrychleji!

Pozn. Autora:
Hej, zdravim vás všechny. Tak je to tady! Léto! Sluníčko hřeje, dokonce i pálí, voda se začíná oteplovat, koupáky a kempy začínaj praskat ve švech a já, milí čtenáři, taky beru roha. Kam? No v neděli 6.7. beru roha do Kořenova na tábor, kde si užiju společnost chytrejch lidiček z Menzy a pak 8.8. vám zdrhám na Šumavu na dva týdny. Takže z toho (a ještě z názvu článku) vyplývá, že si přes prázdniny dávám pauzu s publikací. Snad sem to usekl dost rafinovaně na to, abyste si lámali hlavu s dalším dějem a zároveň byli uspokojeni s tím, co jsem vám předhodil. Tak si užijte prázdniny, snad na vás v září nezapomenu.
                                          Vašek Sláma

Joint díl 1..
Joint díl 2 ..
Joint díl 3..
Joint díl 4..
Joint díl 5 ..
Joint díl 6..
Joint díl 7..
Joint díl 8..
Joint díl 9..
Joint díl 10..
Joint díl 11..
Joint díl 12..
Joint díl 13..
Joint díl 14..
Joint díl 15..
Joint díl 16..
Joint díl 17..
Joint díl 18..
Joint díl 19..
Joint díl 20..
Joint díl 21..

Manga shoujo znamená manga pro dívky, ale rozhodně jen pro dívky není. Chlapecké postavy si zde také našly své stránky a uplatnění, přestože malba dívčích postav je tu prioritní. Mimo dívky a chlapce se zde můžete naučit malování Maličkých, tzv. Chibies, manga ztvárnění zvířátek a šperky. Speciální kapitola je věnovaná i stínování a vybarvování, nebo komiksovým detialům.

Kniha má 144 stránek, každá plná obrázků, ze kterých se lze učit. Je zaměřená na výrazy, pózy, emoce, vlasy, malování rukou (to je velmi obtížné sehnat ale směšně jednoduché se naučit), malování oblečení (+záhyby, to taky není dvakrát nejjednodušší), Bishie (pro změnu kouzelné chlapce), oči a mnohem víc.

Kniha také obsahuje hromadu tipů a triků od profesionálních malířů tohoto žánru. Co tedy dodat? Za pouhé tři stovky si můžete koupit knihu, která může změnit váš styl kreslení navždy. Kupte si “Jak krestil Manga Shoujo” na stránce http://zonerpress.cz/kniha/ostatni/naucte-se-kreslit-manga-shoujo

 Doufal sem že ještě uvidím Kristýnu, ale nebyla nikde. Kdo se mi ale do náruče připletla, byla napůl opilá Dana. Bylo to když sem probuzenej koukal z okna. Přistoupila ke mně a zeptala se jak to jde. “Hledám Kristýnu.” přiznal sem. “Kristýnu? To je ta holka co ses s ní promenádoval asi před hodinou?” “Jo..” “Ale ta šla domů.” Překvapeně jsem se na ní podíval. “Domů?” “Řekla že musí bejt do půl desátý doma, tak to vzala zkratkou přes plot vzadu.” pokrčila rameny. Panebože, řekni mi že sem dneska přece jen trochu moc hulil a že mám haldy.. “No to je báječný..” Vydechl jsem. Pak jsem se na ní podíval. “Kde je Danek?” Dana se podívala ven z okna. “Jel pro svojí přítelkyni.” Dan má holku? “Dan přece nemá žádnou holku.” namít sem. “No nemyslim že by právě svojí mámě říkal do telefonu ‘drahoušku’.” řekla namíchnutě. Mávl sem rukou. “Nech ho plavat, Danek žije pro holky, ale žádnou nemá nastálo.” “A není to právě ten problém?” řekla potichu. “Jel za mnou až do Kadaně, jenom aby se mě pozval. Myslela sem že je trochu romantičtější.” pokrčila rameny. “No jo, život je tvrdej.” Koukal jsem na Danu a její svůdný křivky a najednou mi došlo že život není jediná věc která v tu ránu byla tvrdá. Nacupoval sem se víc k oknu aby to nebylo vidět. “A co Petra? Byls u ní?” zeptala se. “Danek ti nic neřek?” Dana zavrtěla hlavou. “No.. je konec, nic mezi náma nebylo ani nebude..” “Fakt? No, ne že bych to nečekala. Petra byla vždycky děvka a ty se jen tak neměněj kvůli jednomu klukovi.” Zatímco jsme si povídali o Petře, erekce mi opadla a já navrhl abychom se šli projít. Dům se pomalu vyprazdňoval. Na zemi ležely oběti alkoholu a drog. Jitka s partou byla už dávno pryč. A tak zatímco poslední odcházeli, vzali jsme s Danou hadr a koště a dali se do úklidu. Pustili jsme si i nějaký pomalý songy, nic co by někoho probudilo. Při vytírání zvratek v druhým patře obří vily sem děkoval bohu za fakt, že bydlim v malým bytě s mojí čistotnou a mírumilovnou bábrlí. Mluvě o ní jsem se zamyslel jak dlouho asi ještě budu čekat na to, než mi z krve vyprchá ten heroin. Když sme douklidili, všechny opilý a sjetý hodili do hostovskejch pokojů (dva naprosto čistý jsme nechali prázdný) a sedli si ve dvě ráno polomrtví na gauč před krbem, svěřil jsem se Daně se svou nevyřešenou otázkou. “Počkej, ty se bojíš aby z tebe vyprchal herák a přitom tady vesele hulíš trávu?” Kurva drát.. “To mě poser, to mi nedošlo.” Tím se všechno komplikovalo. Dana se znalecky usmála, zapálila si cigaretu a napila se vína, který sem stačil přinýst ze sklepa. “Hele, nemůžeš na útěku zůstat na věky. Pozítří se vrať domů s tím, že tě někdo unesl, svázal, zfetoval a chtěl po tobě adresu na výkupný. Pak tě pustil protože… Třeba si byl moc agresivní nebo něco..” “No jo, ale my s Fuckym máme už plán.” Kdyby o tom Dana nezačala mluvit, na ten plán bych si ani nevzpomněl. “A jakej?” “Bylo to prostý. Měl jsem se vrátit čistej do Kadaně. Poldům sem měl nakecat, že sem pronásledoval vraha toho dýlera a nakonec ho chytil v nějakým městě co nejdál od Kadaně. Jakmile jsem ho našel, přepadl jsem ho a vzal ho s sebou do Kadaně, ale někde mi vzal roha. Nechal u sebe ale všechny prachy co měl, který bych předal poldům. Popravdě by to byla stěží čtvrtina, ale to benga vědět nemusej. Popis toho chlápka sem si měl vymyslet a já chtěl popsat toho spratka co po mě chtěl pět tisíc za trochu trávy. Všechno by to mohlo vyjít, kdybych neměl v krvi to zasraný THC. ”

 ”To je jenom jedna potíž. Nebyls nikdy u výslechu?” Zavrtěl jsem hlavou. “No, chtěj po tobě všechny detaily, obzvlášť pokud se jedná o vraždu. Budou chtít přesnej popis toho chlápka, budou chtít přesně co měl na sobě, jak se choval, kdy a kde ti utek a věř mi, že pokud si to někam nezapíšeš, budeš s tím mít problémy. S tím výslechem tě budou předvolávat každou chvíli, budeš korunní svěděk při soudech a při poznávačkách. Budeš mít chlupatý pořád v prdeli. A kdo ví, možná nakonec dostaneš za mříže špatnýho chlápka, kterej tě bude nadosmrti nenávidět.” Tak tohle nás fakt nenapadlo.. “Takže tvůj plán je lepší?” Dana típla špačka do popelníku, vyfoukla a dlouze se napila vína. “Rozhodně,” řekla nakonec. “O těch penězích nemusíš ani mluvit, stačí říct že tě něčim nadrogovali, nebo že tě nutili hulit trávu, nebo žeš to dejchal a oni hodně hulili. Dělej že si toho moc nepamatuješ, protože si měl přes hlavu pytel nebo něco, hodně tě mlátili a podobný hovadiny. Neboj, všechno zase bude v klidu.” Ze srdce mi spadl Mount Everest. “Dano ty seš génius.” zasmál jsem se. “To zase ne, jenom sem realistická holka.” řekla pyšně. “A k tomu fakt kus.” dodal sem. Dana se na mě zakoukala. Leskly se jí rudě nartěný rty, omytý vínem z roku 1896. Byly neuvěřitelně svůdný. Najednou zavírala oči. Nevím kdo z nás se zvedl, ale najednou jsme byli jen pár centimetrů od sebe a dotýkali se rty. Líbali jsme se asi dvacet minut než se moje ruce probudily k životu a začaly Danino tělo osahávat na všech možných místech. Dana taky nezahálela. Líbali jsme se zuřivěji a vášnivěji. Pak se Dana zbavila svršků a později i spodního prádla. Já byl najednou taky nahej. Leželi jsme na prostorným gauči Fuckerovo rodičů úplně nazí a moje erekce by mohla zvedat činky. Pak mi Dana nasadila kondom (kde ho vzala mi bylo šumafuk) a než sem se nadál, byl jsem vevnitř. Bylo to neuvěřitelný. Nejúžasnější věc kterou sem do tý doby zažil. Jezdil jsem sem a tam, líbal jsem Daně střídavě levé prso, pravé prso a ústa. Dana vzdychala a říkala abych nepřestával a přidal. Byl to úžasný. Moje tělo na jejím, cítil jsem její prsa, její ruce, její nohy. Nebylo to jen o našich pohlavních orgánech, bylo to úplně dokonalý splynutí našich těl. Pak to na mě přišlo a já toho ze sebe dostal tolik, že sem měl obavy jestli ta gumička nepraskne. Erekce ale neopadla, tak jsme popadli novej kondom a dali se znova do práce. Bejt za tohle placenej, tak sem za chvilku multimiliardář.. Víc jsem se teď věnoval jejímu otvoru, protože ona orgasmus ještě neměla. V tu chvíli jsem byl sekundární a podle vzdechů a výkřiků se jí to líbilo o něco víc než předtím. Když to přišlo i na ní, vybuchl sem taky a oba jsme se svalili do gauče, kterej by klidně mohl sloužit jako postel. Chvíli jsme se líbali a nakonec na mě Dana usnula. Já zatím přemýšlel. Moje poprvý s holkou, která se mi prakticky líbila už na začátku mýho příběhu. Poznal sem, že sex se nedá popsat v nějaký povídce, nedá se poznat z videa, nedá se prožít z vyprávění. Milování bylo mnohem víc, než sem čekal. Nebylo to o tom strčit jí ho mezi nohy a počkat až vytříknu. Bylo to úžasný splynutí našich těl, který jemně doprovázela rozkoš, kterou nám poskytovalo naše rozmnožovací ústrojí. Nevim jestli to bylo alkoholem, drogama nebo romantickým nábojem toho krbu, ale stalo se to a já bych na tom nezměnil nic. Tohle byla ta nejkrásnější noc kterou sem kdy prožil…

Joint díl 1..
Joint díl 2 ..
Joint díl 3..
Joint díl 4..
Joint díl 5 ..
Joint díl 6..
Joint díl 7..
Joint díl 8..
Joint díl 9..
Joint díl 10..
Joint díl 11..
Joint díl 12..
Joint díl 13..
Joint díl 14..
Joint díl 15..
Joint díl 16..
Joint díl 17..
Joint díl 18..
Joint díl 19..
Joint díl 20..

Ať už mluvíme o Sky Runner, UpWing, Poweriser nebo jednoduše o skákacích botách, myslíme tím vždy to samé.

Kde se tato myšlenka vlastně zrodila? Je to již dobrých pár desítek let, vraťme se tedy do období, které málokdo z nás zažil.

Právě probíhá druhá světová válka a německá vojska se nezadržitelně rozprostírají po celé Evropě. Ruští vědci začínají pracovat na novém projektu, jehož cílem bude znásobit výkonnost a rychhlost ruských pěších vojáků. Pracují na technologii, která zejména zrychlý pozemní přesun, a to při zachování nízkých nákladů.

Právě tito vědci dali UpWingu (jak chcete) základy, a o několik desítek let se tohoto úkolu chopily Američané, respektive Kanaďané, kteří UpWing dostali do takové podoby, jak jej známe dnes.

Čím je UpWing tak zajímavý? Téměř vším, doposud neexistoval podobný způsob zábavy. UpWing přináší do sportu a zábavy zcela nový rozměr, a zejména pak dopřeje člověku schopnosti, které mu nebyly přírodou naděleny.

UpWing umožňuje běžnému člověku běž až závratnou rychlostí 40 km/h (!!!) a skákat do výšky přes dva metry.

Jejich základem je lehká, avšak extrémně pevná hliníková konstrukce a pružina ze skelných vláken, která se neopotřebuje a zůstane stejně pružná a tuhá i po dobu několika let aktivního užívání.

Váha UpWingu se pohybuje v kilogramech, obvykle kolem 7 kg - což umožní opravdu kontrolovanný a nijak neomzený pohyb. Salta, běh, chůze, nejste nijak omezeni a můžete si dopřát opravdu vysokých fyzických výkonů.

Ovšem UpWing není jen zábava a relaxace, ale i skvělý sport, který nabízí něco víc. Je určen pro rychlé a vysoce efektivní formování postavy, zpevnění kyčelních kloubů, snížení cholesterolu, odstranění stresu a správné držení páteře. Také výdej energie nemá konkurenci.

Máte po kapsaách přebytečných 5 000,- Kč? Pak neváhejte, a rozhodně zvolte UpWing.

Autor knihy je Microsoft MVP (Visual C#) a zároveň partner, lektor a konzultant u Intertech Training(http://www.intertechtraining.com), což je centrum pro vzdělávání vývojářů .NET a J2EE. Napsal mnoho knih, mezi než patří Developer’s Workshop to COM and ATL 3.0. Andrew dále napsal řadu článků o .NET pro MSDN a MacTech. Často také vystupuje na všelijakých konferencích a v diskuzních skupinách.

Andrew v současné době žije se svou ženou Amandou v Minneapolis ve státě Minnesota. Svůj volný čas tráví čekáním na to. až Wild vyhrají Stanley Cup, až Vikongové vyhrají Super Bowl, a až se Timberwolves stanou několikanásobnými vítězi NBA.

Kniha je překladem již třetího vydání bestsellerové publikace amerického autora Andrew Troelsena - Pro C# 2005 and the .NET 2.0 Platform, kterou vydalo nakladatelství Apress. Autor do toho zcela přepracovaného třetího vydání zahrnul všechny novinky a změny, které přinesl přechod na verzi 2.0, a toto vydání tak představuje skutečně komplexního průvodce jazykem C# a platformy .NET 2.0
Kniha samotná je prakticky rozdělena do pěti rozsáhlých částí. Zájemce o programování v C# a platformu .NET 2.0 je do dané  problematiky doslova vtáhne. První kapitola knihy je tak trochu nezáživná. Andrew tuto část knihy věnoval historii programovacích jazyků, vzniku C# a .NET Frameworku. Druhá kapitola knihy seznámí čtenáře s různými vývojovými nástroji pro C# a .NET 2.0. Od třetí kapitoly už začíná záživná látka :-). Andrew začíná rozebírat základy programovacího jazyk C#. Ve čtvrté kapitoly začneme studovat Objektově orientované programování s C#.  Od 11. kapitoly začneme programovat s assembly .NET. V 16. kapitole postupně objevíme a naučíme se programovat s knihovnami .NET. Poslední část knihy od 23. kapitoly je věnována webovým aplikacím a službám XML.
Mě osobně se tato kniha velmi líbí a hodně mě naučili. Dle mého názoru je vhodná jak pro začínající programátory tak i ostřílený hochy. Jenom bych doporučil základní znalosti programování a znalost OOP z jiných jazyků je pouze výhodou.

Základní informace o knize

Seznam kapitol

• Část I - Představení C# a platformy .NET
  • Filozofie .NET
  • Budování aplikací C#
• Část II - Programovací jazyk C#
  • Základy jazyka C#
  • Objektově orientované programování s C#
  • Doba života objektu
  • Strukturované zpracování výjimek
  • Rozhraní a kolekce
  • Rozhraní pro zpětná volání, delegáti a události
  • Pokročilé techniky C# pro sestrojování typů
  • Generika
• Část III - Programování s assembly .NET
  • Úvod do assembly .NET
  • Reflexe typu, pozdní vázání a programování založené na atributech
  • Procesy, aplikační domény, kontexty a hostitelé CLR
  • Budování vícevláknových aplikací
  • CIL a účel dynamických assembly
• Část IV - Programování s knihovnami .NET
  • Jmenný prostor System.IO
  • Serializace objektů
  • Vrstva .NET remoting
  • Lepší okna se System.Windows.Forms
  • Realizace grafických dat s GDI+
  • Programování s ovládacími prvky formulářů Windows
  • Přístup k databázím s ADO.NET
• Část V - Webové aplikace a webové služby XML
  • Webové stránky ASP.NET 2.0 a webové ovládací prvky
  • Webové aplikace ASP.NET 2.0
  • Webové služby XML