Příběh na pokračování je zpátky po celoprázdninový pauze. Kdybych vám řekl, že jsem psal celý ty dva měsíce, lhal bych. Občas sem si sice škrábnul sem tam nějaký to slovo a tak mám dost materiálu na dnešní příspěvek, ale rozhodně sem nepsal denně. A tak po vyčeprávajících dvou hodinkách ve škole si můžete přečíst dnešní extra dlouhý příběh.

Váš autor

Du-dum, du-dum.. Tak známej a přesto vždy nepříjemnej zvuk vlaku, jezdícího po kolejích. V kapse sem měl jízdenku do Skopčáckých Drážďan. Jak sem se dostal z motorky mířící bůhvíkam do vlaku mířícího do Hitlerhajlákova? Asi nějak takhle:

Pádil sem na Fuckerovo skútru někam do prdele. Netušil sem kam, netušil sem kolik bylo, netušil sem odkuď umim jezdit na motorce, hlavně sem musel pryč. Studenej vítr mi vlál ve vlasech, já měl na sobě akorát slabou mikinu a sandále. Zbytek hadrů sem měl v báglu za sebou, společně s nastřádanejma 10 litrama euráčů. “Alespoň že neprší.” říkal sem si v duchu, když v tom se zatáhlo a z nebe začaly padat kapičky studeného deště. To je jak v nějakým animovaným filmu.. Vmžiku sem byl promočenej až na kost a mrznul sem. Potom co sem se třikrát málem vysekal na mokrý silnici sem usoudil, že je čas najít nějakou hospůdku, kde mi podaj burčák, nebo alespoň horkou čokoládu. V tomto ohledu mi štěstí přálo, za necelejch pět minut sem narazil na restaurant se zářivým logem Gambrinusu. Zastavil sem kradenej skůtr před hospodou a vletěl dovnitř. Akorát se otevíralo, byly čtyry hodiny a osmnáct minut ráno. Sed sem si k baru. “Jeden burčák prosim.” Dokonale ospalej výčepní na mě zamžoural, myslíc si že sem přelud. “Co?” “Burčák a pohnout prosim.” řek sem trochu podrážděně a mrsknul o stůl zmačkaný pětikilo. “Bylo ti vůbec vosumnáct?” zeptal se. “Bude mi za dva měsíce.” zalhal sem. Hostinský přisunul kilo ke mně. “Tak to ne. Ještě na mě příjde kontrola a co pak? Burčák ti nedám, ještě něco?” “Horkou čokoládu?” požádal sem poraženě. Tu mi hospodský nalil. Zatímco sem si ohříval tělo přesládlým sajrajtem, všiml sem si včerejších novin na pultu. Přisunul sem si je k sobě a jen tak pročítal novinky. Najednou sem narazil na maličkou zmínku v novinách, která mi navždy změnila život. Nadpis hlásal že GreenPeace se střídají, první vlna odbojářů jede domů. Článek popisoval jak GreenPeacáci řádili kvůli amíckýmu radaru. Pak se zmiňoval o různých členech a našel sem tam i jméno, který pro mě bylo dost důležitý. “Jedna z hlavních vůdců GreenPeace v Čechách se Hana Sekyrova, původem z Čech, dnes žije v Kanadě..” , potom samý nedůležitý sračky až na oznámení, že se GreenPeasáci hrnou do Hamburku a pak lodí do Států. Dopil sem čokoládu, počkal až se déšť uklidní a koupil automapu. Musel sem se dostat do Prahy, abych si koupil letenku do Hamburku. Ale v půli cesty sem si uvědomil, že 15-ti letýmu klukovi s 10 litrama euro a pistolí v báglu asi těžko prodaj letenku. Změnil sem názor a zamířil si to do nejbližšího vlakovýho nádraží. Proflákal sem tam přes stovku euro na jízdence do Hamburku ale přibalil sem ještě kilo navíc abych se tam dostal včas. A tak sem dřepěl ve vlaku, pomalu usínal. Poprvý sem věděl kam utíkám a proč, ale nevěděl sem jestli ta Hana Sekyrová je doopravdy moje matka. Sázel sem všecko na jednu kartu a doufal v úspěch. Kdo ví, třeba opravdu najdu svojí mámu, uteču s ní do Kanady a budu žít jako GreenPeasáckej hulič trávy. “Jízdenkýýýý!!” zařval mladej hlas z jiného kupé. Trhl sem sebou a vyštrachal zmuchlanou jízdenku. Když průvodčí přišel ke mně a vzal si mojí jízdenku a vyvalil oči. “Až do Hamburku? To budeš nejmíň tak pětkrát přestupovat.” Podíval sem se na něj vražedným pohledem. Byl to mladej, tak dvacetiletej fakan. “Fajn, fajn..” řek, cvaknul mi jízdenku a šel dál. Položil sem hlavu na okno a pokoušel se usnout, když vtom vlak zastavil. “Co to kurva..” brblal sem, vstal a šel se podívat co se děje. O pár kupé přede mnou sem viděl poldu jak něco hledá. Rychle sem se schoval k sobě a otevřel okno pro útěk. Ale pod oknem stál další polda a bavil se průvodčím. Schoulil sem se pod okno a poslouchal rozhovor. “..ten vlak dorazí pozdě!” “Za to se omlouvám,” žehlil si to chlupatej. “Ale kus odsud někdo smrtelně postřelil tři lidi a my máme podezření, že se snaží utéct. Vlak je taky alternativou.” Polil mě smrtelně ledový pot a zabijácká pistole v báglu mě začala pálit do zad. “To si fakt myslíte, že masovej vrah si jen tak pojede vlakem do prdele? Nejel by třeba autem nebo něco?” Pak se zarazil. “Ale jeden kluk tady jede až do Hamburku a má s sebou motorku v jiným vagónu.” Srdce se mi zastavilo. Rychle sem si sundal mikinu abych nevypadal tak podrzřele. Koukl sem na chodbu ale benga sem neviděl. Rychle sem zaplul do prázdnýho kupé naproti mně, otevřel okno a bágl hodil na střechu. Sám sem se ale nemoh prorvat, tak sem vyskočil a chytil se držáků hned nad dvěřmi. Chvíli sem sebou houpal, pak sem se ale vytáhl, zasekl nohama a držel sem se tak, abych nebyl vidět. Netrvalo dlouho než se chlupatej objevil. Otevřel kupé, rozhlédl se poškrábal se na hlavě. “Přísahal bych, že sem viděl sem někoho přeběhnout..” Pak otevřel okno a koukl se ven. Polil mě ještě studenější pot než dřív. Jestli se teď otočí, sem v prdeli! Polda okno zavřel, otočil se a skrčil se. Hledal někoho pod sedadlama. Ze srdce mi spadly Himaláje. Ale právě když to začalo vycházet, můj dokonalej plán odhalil svý další chyby. Začaly mi selhávat ruce. Na Fuckerovo chatě sem po činkách ani nevzdychl. Vypadal sem možná celkem k světu, ale patnáct minut v kuse sem se držet nedokázal. Brněly mi ruce, začínal sem se potit a funět. Polda ale bohudík vstal, urovnal si čepici a šel. Jen co se zavřely dveře od kupé, pustil sem se. Byl sem zaháklej jenom nohama a dejchal jako život. Spadl sem jemně za nohy. Vytáhl sem ruku z okna a zatáhl batoh zpátky. Mrsk sem sebou na sedačku a začal usínat právě ve chvíli, kdy se vlak zase rozjel.

Probudil sem se až když sebou vlak trhnul. Přestupování. Zabalil sem se do mikiny a ospalej vylezl z vagónu. Hodiny ukazovaly deset hodin ráno. Akorát čas pro snídani. Přešel sem k bufetu a hladovej zrak mi padl na bagetu s cenovkou 5 ?. “Jednu bagetu prosim.” řek sem prodavačce. “Was?” opáčila. “Říkám jednu bag.. co?” “Ich kann Tsechische sprechen nicht. ” vymluvila se. Zavrtěl sem hlavou a podíval se na název nástupiště. Cedule hlásila Dresden. “Ano! Ano! Ano!” zaradoval sem se. Byl sem za hranicema, pravej uprchlík. Přeběhl sem k pokladní. “Jsem v Německu?” zeptal sem se anglicky. “Yes.” dostalo se mi odpovědi. Celým tělem mi projela vlna nečekané radosti. Koupil sem si nakonec bagety dvě a jedno kafe. Měl sem čas ještě přes dvě hodiny, protože vlak do Berlina se zpozil. O jeden krok dál od toho incidentu, o jeden krok dál od Petry, o jeden krok dál od českejch poldů, o pořádnej krok od těch zasranejch směnnejch kurzů. O jeden krok blíž mojí mámě. Vytáhl sem jízdenku. Podle trasy sem měl z Berlina jet už přímočaře do Hamburgu. Šokovalo mě, že sem asi za pět hodin urazil stopadesát kiláků. “Lidi, věřte českejm dráhám.” zachechtal sem se. Německo nebylo zas tak špatný. Drážďany byly obrovský a tak se nedalo čekat, že to bude nástupiště jako u nás v Kadani. Co se řeči týče, nerozuměl sem ani slovo. Bylo to jako přepínat kanály mezi RTL a RTL II. Až na fakt, že tohle bylo live. Když sem do sebe nacpal poslední zbytek kuřecí bagety a nalil poslední kapku teplýho kafe, bylo načase se rozhlídnout po Skopčáklandu. Málem bych šel sám, kdyby mě nezastavil příjemně známej hlas. “Kampak se nám to zatoulalo ztracený ošklivý káčátko??” Otočil sem se na rozjařenýho šachistu Zdeňka. “Ty vole, Zdendo, kde se tady bereš?” “Ty vole, Tome, akorát sem se chtěl zeptat na úplně stejnou věc.” řekl pořád se zářivým úsměvem. Pokrčil sem rameny. “Zase na útěku?” zeptal se. “Umíš číst myšlenky?” opáčil sem. Byl sem nekonečně rád že sem na Zdendu narazil. Neznal sem ho pořádně, ale byl v pohodě. Opřel sem se o motorku, kterou sem si vytáhl ze zavazadlovýho vagónu a zeptal sem se Šachisty kam má namířeno. ?Na sever, Icy, na sever.? vzdychl. ?Kam přesně?? ?Hamburg. Trenér mě přihlásil na novou soutěž a já neodolal. Du Skopčákům nakopat ty jejich tlustý prdele.? řekl a poplácal se po půlce. ?Taky pádim do Hamburgu.? opáčil sem. ?Jediná stopa po mý mámě.? Zdenda se zamyslel. ?Teď tam maj bejt Greenpeasáci, ne?? ?Přesně. Máma by mohla bejt jednou z nich.? Po Zdeňkově tváři přeběhl ustaranej výraz. ?Vole, vlakem je nestihneš. Přes celej Hitlerhajland to včas nemůžeš stihnout.? ?Kurva!? zaklel sem a kopl do kamene. V kapse mi přitom zacinkaly drobný a zrak mi spadl na telefonní automaty na nástupišti. Když už nic jinýho? Rázným krokem sem přešel k telefonům a do jednoho hodil pár euráčů. Chvíli sem listoval v seznamu, pak ho vyhodil od automatu a vytáhl noviny z baru. Hledal jsem a hledal, až jsem našel číslo který sem potřeboval. Namačkal jsem to, vyčkal až to někdo zvedne a uslyšel dámskej hlas: ?Lenká Boráková, bitte.? ?Hello, Lenka.? změnil jsem hlas na pětadvacetiletýho angličana. ?Doslechl jsem se, že se na pár dní zdržíte v Hamburgu.? V telefonu bylo slyšet jakýsi mumlání. Ve skle jsem uviděl odraz zvědavýho Zdeňka. ?Yes, to je pravda.? ozvalo se mi nakonec do sluchátka. ?Vím tam o jednom chlápkovi ? loví tam velmi vzácný druh ryb a pak ho pašuje do.. Nizozemí.? Zaslechl jsem za sebou tlumený uchechutí. ?Really? Jaký druh a jak se ten muž jmenuje?? Kurvapiča? ?Jmenuje se.. Uhhh.. D-Dominik Schachman nebo tak nějak, nevzpomenu si přesně. Ale nebojte, šíle.. teda Greenpeace, sem s váma, lidi!? ?Počkejte, ten druh ry…? Zavěsil sem. ?Tyhle vtípky sem přestal dělat když mi bylo pět.? řekl s úsměvem Zdeněk. ?S trochou štěstí je to na chvíli zdrží.? usmál jsem se. Všim sem si, že mi v ruce zbylo pár mincí. Vhodil sem je do telenofu a namačkal Kristýnino číslo. ?Ano?? ?Ahoj, Kriss.? Kristýna zbledla a to sem poznal i přes telefon. ?Tome? Co to ksakru děláš? Kde seš?? ?Na východním slovensku. Hej, jak se máš?? ?Vých..? Jak se..??? ?Proč musíš opakovat začátky mejch slov?? ?Proč mus.. Hej ty hovado, sou tady poldové. Našli na zahradě poházený flašky, jehly a tři prdele vajglů. Ivoš i jeho rodiče už jsou tady a jsou hrozně nasraní. Máš jediný štěští, že Kola tě z toho vytáhli. Myslej si, že tam žil nějakej bezďák. Sou fakt hrozně nasraný, Ivošovo táta postrádá pistoli, jeho matka zase nějaký prachy a Ivoš tě chce zabít, protože si mu vzal motorku.? Začal sem najednou hrozně citlivě vnímat bouchačku, prachy i ten skútr. ?Ale Kriss, já nic nevzal.? bránil sem se. ?Motorku si pučil.. ehh.. ani nevim jak se menuje a pistoli sem nechal u Jitky a ostatních. O prachách nic nevim.? ?Jo tim se dostáváme k ostatním ? Jitka bojuje vo život, hajzle. Jak si jí mohl takhle střelit?? ?Řekla si vo to.? ohradil sem se. Doslova.. ?A ti dva?? ?No ti vlastně taky..? ?Ach můj bože.. Hele Tome, co chceš?? ?Jak co chci?? ?No co chceš? Proč mi voláš?? ?Copak ti nemůžu jen tak zavolat? Zajímalo mě jak se máš?? ?Ty si ale hovado. Nechci s tebou už promluvit ani slo-..? ?Miluju tě.? Ticho. ?Ne, to teda nemiluješ.? ?Ale miluju.? trval sem na svým. Na druhým konci sem slyšel jenom dejchání. ?Měj se, Tome.? řekla nakonec Kristýna mnohem jemněji než celej náš rozhovor a zavěsila. ?Od Petry k jinejm děvkám?? prohodil Šachista jakoby mimochodem. Pokrčil sem rameny. ?To sem řek spíš ze slušnosti. A není to děvka.? Zdenda jenom povytáhl obočí. ?No na tom stejně nezáleží. Takže co teď? Seš v Jižním Německu, kousek od tebe skútr, zase na útěku, mluvil si něco o pistoli, takže si něco proved.. Co hodláš dělat teď?? ?Musim se dostat do toho Hamburku, jinak tohle všechno bylo na hovno.? trval sem na svým. Zdeněk se zamyslel. ?No buď se pokusíš trumfnout vlak na tom směšným skútru, nebo..? Zdenda se otočil a pokývnul hlavou na červenýho Wolfa. ?Nebo tě tam vezmem.? Zdendovo trenér byl fakt divnej. Mluvil buzerantsky přihřátým hlasem o tom, jak píchal Německý kundičky ještě za komoušů. Bylo to dost divný, ten týpek nosil růžový žabky, elasťáky, fialový tričko, který mu odhalovalo pupek, blonďatý pačesy měl sčesaný dozadu a byl nadrženej na Německý holky. Netušil sem jak se mu podařilo dostat do postele až tři holky tejdně ? pochopil bych chlapy, ale holky ne! Možná že ze sebe dělá buzeranta, co se pokouší najít svou ?zatím netušenou- sexuální orientaci na holky.. Taky řídil jako šílenec. Fuckerovo skútra sem napásoval na střechu, ale měl sem silnej pocit, že sme ho někde vyklopili, protože Standa -jak se Šachistovo coach jmenoval- řezal zatáčky jak svině. Po jedný dost hrůzný jízdě sme zastavili v jakýmsi městě. Nebyla to zrovna metropole, spíš shitka velikosti Kadaně. A kdo by to byl řekl, Standa zamířil rovnou do nejbližšího klubu. Já se Zdendou sme se zastavili u bistra a objednali si čínský nudle. Stahovalo se na poledne a já byl dost nervózní. Za dvě hodiny sme projeli pěti městama, ale nebyl sem si jistej, jestli sme vůbec dojeli do jiný Spolkový země. Proč ti zasraný Skopčáci museli budovat tu svojí zemi tak obrovskou? Zdenda se narozdíl ode mě spokojeně culil. ?Co je, vole?? ?Tobě to nepříjde ani trochu bombový? Několik stovek kiláků vod domova na cestě jinou zemí, voláš různejm holkám… To se dneska už neděje. Lidi co zdrhli z domova sou většinou někde u popelnic sjetý, ale ty? Ty by sis to měl kurva užívat.? Usmál sem se, protože měl pravdu. Nikdo mě tady neznal, moh sem si dělat, co chci. Třeba se svlíknout a jezdit nahej na skútru. Najednou sem si něco uvědomil a koukl se na střechu Standovo Wolfíka. Skútr byl fuč.

Korektura zatím nebyla provedena!!!