Vláďa se podíval na pódium. “Zarepuj.” “Co??” “Seš frajer, tak tady zarepuj. Co chceš, jak chceš, klidně ti pustim i beaty. Ale zarepuj.” To je vtip? “J-já nejsem raper.” řek jsem rozklepaně. V životě po mě nikdo nechtěl nic podobnýho. “No a? Já taky ne.” usmíval se Vláďa. “Chceš mít na tý párty hosty? Tak dělej, ukaž co umíš, Icy Killere.” Připadalo mi, že mě chce zesměšnit. Ale na druhou stranu mi hrozilo že Kristýna příjde do opuštěnýho baráku s hromadou chlastu, hubdou na plný pecky a s ložnicema plnejma svíčkama a šampáněm úplně sama. “Tak jo..” zamumlal sem a vylezl na podium. Vláďa přešel k pultu a vypnul hudbu. Rozhlídl sem se. Koukali na mě všichni, i Dolejzal. Nějaký holky nesměle zatleskaly. “Tak Icy, co budeš rapovat?” Kurva, to sem nějak nepromyslel… “J-já nevim… Něco vymyslim.” Dan ukázal zviženej palec, několikrát něco zmáčknul a pak odešel. Z repráků se začal linout gangsta beat. Neřekl jsem mu právě že něco vymyslím? Tak proč mi nedá čas… ledaže… Ano, moje obavy se vyplnily, Vláďa moje slova vzal za blbej konec a myslel si, že budu rapovat freestyle. Vzal jsem do ruky mikrofon a nadech se. Byla to společenský sebevražda, ledaže… “Čau.” řekl jsem do mikrofonu. “Já rapovat neumim a… o něco se pokusim, ale neříkám že to bude za něco stát.” V Kolech to zašumělo. Znova sem se nadechl a pokusil se začít. Před očima mi lítaly miliony slov, od Eminema, Kontrafaktu, Fort Minoru, mohl jsem rapovat cokoliv, ale nic mě nenapadalo. Pokoušel jsem se něco sesmolit na poslední chvilku když jsem se přistihl jak rapuju. Říkal jsem to ze srdce. Vmžiku jsem byl zpátky v realitě, uměl jsem naprosto vymyšlenej text.

“Čau, já sem Tomáš a žiju v Kadani,
v malým městě u Chomáče na Severu čech.
Bydlim v bytě osamělej s jednou starou paní
a život tímhle stylem, mi vážně bere dech.
Bejvával jsem chytrej kluk, ale to už přešlo,
teď sem leda debil, co rád chodí ven.
Chtěl jsem jít na Oxford, ale z toho sešlo,
já už totiž něžiju, umírám den co den.
Ráno si přivstanu a udělám si kávu,
umeju se oblíknu a vypadnu ven,
na školu já seru, du radši hulit trávu,
do společnosti volů a nádhernejch žen.
Moje láska je zfetovaná a leží teď v Motolu
a kluk její ségry mi chce život vzít.
Jde to se mnou zkopce, jednoduše jdu dolů
jediný co chci, je svůj život zpátky mít.
A..”

Zastavil jsem se. Nejen že mi došly slova, ale připadal jsem si najednou strašně trapně. Jako kdybych měl rozeplej poklopec a čouhal mi pták, nebo kdybych zpíval nahej. To nešlo. “A seru na to…” řekl jsem a položil mikrofon na bednu vedle mě. Čekal sem, že se všichni začnou smát a ukazovat si na mě. Nebo že se vrátěj do normálního rozhovoru. Nečekal sem že mi žačnou tleskat. A byl sem po právu překvapenej, když doopravdy začali. Sice nesměle a nebyli to všichni, ale jistej potlesk se z řad diváků opravdu ozýval. Nechápal sem to. “Dobrá práce.” řek Vláďa a přispěchal vypnout beaty a zase zapojit rap. “To se povedlo, zaručim ti že příjde alespoň dvacet lidí.” “Co?” “Řekni kdy a řekni kde. Jo a mimochodem,” otočil se na mě a pyšně se usmíval. “Vítej v klubu Kola.” “To už jsi mi říkal.” “Já tě vítal v Kolech, klub Wheels je klub, do kterýho se dostanou jenom pozvaní. Seš na nejnižší úrovni, ale snaž se a možná se dostaneš až do Svatyně.” usmíval se a ukazoval prstem na zapovězené dveře. “Kdo odsuď je ještě v klubu?” zajímalo mě. “Spíš kdo není. Pokud projdeš přijímacím testem, cos právě udělal, můžeš vstoupit. Doufám že máš zájem..” Brada mi spadla dolů. Nevěřil jsem tomu. Nevěřil jsem tomu ani když jsem už doma do sebe soukal dovezenou pizzu a vedle sebe jsem měl podstatně lehčí krabici s pozvánkama. Tohle bylo hustý. A teprve to začínalo.

Do párty mi zbýval ještě den a tak sem se rozhod navštívit Petru. Pořádně sem se vykoupal, navoněl, hodil na sebe Když přijel Dan s pivem, zacvakal sem mu za pivo i za odvoz. “Chceš jet za ní? Heh, seš si jistej že tě ráda uvidí?” “Ne, ale bude mít na výběr?” “Asi ne.” Slíbil mi že před nemocnicí na mě počká za dvě hodiny. Podle Dana dost času na všechno. Na recepci jsem se zeptal na Patricii Gerserovou a ze srdce mi spadl kámen když mi řekli že tady ještě je. Dokonce byli tak hodní, že mi řekli i patro a pokoj. V trafice sem utratil dvě stovky za pořádnou kytici. Vyjel sem výtahem do určenýho patra a hledal pokoj 6. Dveře od něj byly otevřený. Pokoj byl úplně prázdnej až na jednu osůbku ležící v posteli. Poznal jsem jí okamžitě. “Petro..” vydechl jsem a vešel. Spala. Sedl sem si na židli. Vypadá krásně když spí.. Hodiny tikaly a najednou mi do odchodu zbývala jenom hodina. Zved sem se a šel sem na hajzl. Když sem se vracel, slyšel sem rozhovor sestry a Petry. “Jak dlouho chcete předstírat spánek?” ptala se sestřička. “Promiňte, já… Ten kluk, co tady byl. Už odešel?” zeptala se Petra. “Vypadá to že ano.” “Dobře.” Zněla jako kdyby jí spadl kámen ze srdce. “Já sem ještě tady.” řek sem a vstoupil sem do místnosti. “Tome..” řekla překvapeně Petra. Cejtil sem se podraženej. “Jak - předstírat spánek? Petro co se děje?” “Já.. já..” Koktala a byla v rozpacích. Tohle sem nechápal. Stoupl jsem si k ní a teprve v tý chvíli sem si všim toho množštví kytek, přáníček a šperků na jejím nočním stolku. “Takže nejsem první kluk, co je tady u tebe?” “Icy, ty to nechápeš, já..” “Proč jsi mi volala?” zeptal sem se tvrdě. “Nevim, já..” Neví? Neví?? Kvůli jejímu vyděšenýmu volání sem se vypravil o 100 kiláků od svýho domova a ona neví?? “Petro, víš co?” přerušil sem jí. “Já.. miluju tě.” řek sem a odvrátil od ní zrak. Nechápu jak sem to mohl říct. Dodneška nechápu jak jednoduše se to říkalo. Petra zčervenala a sklopila zrak. “Ale…” pokračoval sem. “Nemůžu tě dál milovat. Nemůžu milovat nějakou..” pohodil sem rukou a ukázal na všechny ty dárky. “Nějakou… děvku.” Do očí se mi dostaly slzy. Petře ne. “Tome, já tě taky milu…” “Fakt? A dneska sem kolikátej komu to říkáš?” obořil sem se na ní. Zase sklopila zrak. Sestřička se tvářila šokovaně. U tohohle neměla bejt. “Sorry, neměl sem chodit.” obrátil sem se a sebral ze židle tu kytku kterou sem jí přines. Byla plná rudých růží. “Tady… Přeju brzký uzdravení.” řekl jsem, co nejněžněji sem jí položil kytku na hruď, otočil se a kvapně odcházel. Možná sem jí to dávat neměl. Možná že sem udělal dobře. To mi ale v tu chvíli nepřišlo důležitý. Měl sem slabý nohy, brečel jsem, několikrát sem se zastavil než sem doběhl k východu.

Šachista měl pravdu… Kurva to pitomý hovado mělo pravdu!! Proč to takhle muselo skončit? Měl sem sto chutí jet zpátky domů, vybrat všechny prachy včetně toho sejfu a zdrhnout někam za hranice. Třeba najít svoje rodiče. Do odjezdu zbejvalo třicet minut. Zavřel sem se na nemocničním hajzlu a rozbrečel se jak malej parchant. Ta bolest byla nesnesitelná. Raději bych byl zabitej než znova prožít tohle. Poslední dobou brečim nějak moc… Fňukal sem ještě chvíli, pak si otřel slzy a vstal. Sebral sem se a utíkal ven. Potřeboval sem se uvolnit. Chvíli sem bloudil ulicema a za chvíli potkal toho samýho podezřelýho chlápka jako posledně. “Máš trávu?” vyjekl sem. Tentokrát bez zapírání vytáhl balíček a chtěl po mě pět tisíc. Dal sem mu je na ruku, vytáhl papírky z minula, zapálil sem si a popotáhl. Stačilo pár prásků a přišlo mi všechno nedůležitý. Jo, čekal sem to od ní. Jo, varovali mě. Byl sem blbej, že sem tomu nevěřil. Kurva jedna, já jí to vrátim. Možná bych si měl založit listinu se jménama, který nemine moje pomsta. Uvědomoval sem si, že nemám žádnej cíl. Co budu dělat teď? Dostal sem košem.. nebo sem jí dal košem já? Pičo.. co teď? Vrátit se domů a dělat že neexistuje? Myslel jsem na úplný hovadiny, moje myšlenky neměly hlavu ani patu. Byl sem zhulenej jak sviňa… Vzpomínal sem na Joea, kadaňskýho mistra v travních obchodech, jak mi říkával, že mi tráva pomůže zapomenout. Budu se opakovat, ale měl pravdu. Za půl hodiny přijel Danek před nemocnici. Vpotácel sem se na sedačku. “Šusss.” To měl bejt pozdrav. Nebyl sem tak docela při sobě. Danek si přičichl. “Tome, tys hulil?” “No a?” Dan se zatvářil chápavě. “Dala ti košem?” “Drž hubu a jeď.” poradil sem mu. “Icy… život de dál, potkáš další..” “Platim tě snad za kecání?” Mimochodem, neplatim ho vůbec. Přesto ale Danek šlápl na plyn. Rozjeli sme se do mýho novýho domova, do místa kde všechno teprve začalo nabírat obrátky.

Joint díl 1..
Joint díl 2 ..
Joint díl 3..
Joint díl 4..
Joint díl 5 ..
Joint díl 6..
Joint díl 7..
Joint díl 8..
Joint díl 9..
Joint díl 10..
Joint díl 11..
Joint díl 12..
Joint díl 13..
Joint díl 14..
Joint díl 15..
Joint díl 16..
Joint díl 17..