Heroin & Icy Killer

Dny potom jsem odolával chuti se za Petrou rozjet. Ale nejel jsem. To byla moje osudová chyba. V ten den se totiž do party přinesla nová věc. Nebyla to klasická tráva, ani žádnej novej chlast. Byl to pytlík bílýho prášku. Přinesl to Joe. ”Herák… Ty vole, kdes to našel?” Byla první Alexova slova. “Nebudete tomu věřit,” začal Joe. “Šel jsem k mostu si zakouřit, když jsem uviděl ležet někoho v černým pod mostem. Nejdřív sem si myslel, že je to bezďák, ale takový boty, který měl on sem ještě u houmlesáka neviděl. Chvíli sem kořil a přemejšlel sem, co budu dělat. Nakonec sem ho šel teda prozkoumat. Byl to chlápek v čených džínách, černý kožený bundě, tmavě modrý kšiltovce se žlutým nápisem a ocelovým kufříkem. Nejdřív sem si myslel, že je to polda, ale pak mě napadlo - Co dělá polda v sedum ráno pod mostem? A ještě v leže? Chvíli jsem jen tak stál a koukal na něj, pak jsem se několikrát otočil, jestli mě někdo nevidí a pustil sem se do něj. Prohledal sem ho a našel asi dvacet litrů v euráčích. Ještě je mám tady,” řekl a ukázal nám svazek tísícieurovejch bankovek. “Když sem mu zved hlavu, jestli nemá ňáký náušnice, nebo řetízek, uviděl sem krev. Von byl mrtvej, někdo ho fláknul do hlavy. Nejspíš kamenem, protože jeden celkem masivní ležel pár metrů ode mě. Tak sem si řek, že když je spánebohem, nebude mu chybět obsah jeho kufříku. Dycky sem chtěl pistoli, nebo želízka. Ale v tom kufříku bylo tohle. Von to asi byl dýler, kluci.” Všichni jsme čučeli, jak vyvoraný myši. “Měl u sebe ještě tohle,” řekl Joe a vytáhl pytlík. Byly v něm jehly. Úplně nový, ještě v obalech. Mezi závislákama na Rafandě to vybuchlo vzrušením.

 Všichni zdrhali někam, kde se dalo dobře sjet. Byl jsem hodně nervózní, když mě Alex překecával, abych si dal taky. Tráva bylo krapátko něco jinýho než heroin. Herák je přece dost tvrdá droga. Ale když vám podávají srolovanou padesátieurovou bankovku společně se zrcátkem, co máte dělat? Ti odvážnější si heroin uvařili na lžičkách a píchli do ruky. Ti méně odvážní to šňupali pomocí ukradenejch peněz. Já jsem držel zrcátko na kterém zářil bílej jed. Několikrát jsem polknul a zavrtěl hlavou. Bylo mi zle a to jsem si ani nečuch. Fucker se na mě podíval. Seděl vedle mě, takže se to k němu mělo dostat až potom, co si dám já. “Bojíš se?” zeptal se mě. “Ber to tak, že žiješ jenom jednou. Kdy se ti znova naskytne taková příležitost?” Pokrčil jsem rameny. Ani jsem to nechtěl vědět. “Hele, tak si šňupni. Bojíš se jehel, tak si šnupni. To je i myslim bezpečnější.” Podíval jsem na Joea, jak si roluje tísícovku do tubičky a tu přikládá k zrcátku s práškem, kterej vdechuje. Všichni to ode mě očekávaj, řekl jsem si. Viděl jsem, jak se na mě kluci koukaj a kejvaj hlavou. Viděl jsem, jak blaženě se Nikola usmívá. Viděl jsem dokonce i Danu, jak se mlsně natahuje pro lžičku, zapalovač a jehlu. Věděl jsem, že toho budu litovat. Věděl jsem, že nesmím. Věděl jsem, že bude babička hrozně zklamaná. A přesto jsem si to zrcátko přitáhl k sobě, přiložil jsem bankovku k nosu a nadechl se. Při prvním vdechu mě začal svědit nos. Když jsem vdechl do druhé dírky, šlo to se mnou z kopce. Nejdřív mě trochu bolela hlava, ale pak jsem se cítil, jako kdyby mě někdo přikryl krásně teplou a pohodlnou dekou přes celý moje tělo. Byl jsem krásně ospalej. Nepřemýšlel jsem nad ničím. Netušil jsem, kolik je, proč a kde jsem a ani co se děje. Cítil jsem se jako v bavlnce, která mě zbavovala veškerých potíží a v tu chvíli mě to napadlo - Proč tohle nedělám každej den? Proč tohle všichni nedělají každej den? Nebál jsem se o Petru. Pokud se cítila podobně jako já, pak jsem se jí nedivil. Asi to trošku přehnala s tím šňupáním, asi se chtěla cítit líp. To se stává. Podobný myšlenky mnou proudily ještě hodně dlouho. Už ani nevím, jak dlouho jsem tam seděl, nebo ležel. Hlavně, že mi bylo krásně..

Když jsem potom otevřel oči, ležel jsem u sebe v posteli. Chtěl jsem vstát, ale hlava mi třeštila tak, že jediný pohnutí vyvolalo výbuch atomovky. Tak jsem ležel dál. Byla mi zima. Měl jsem sucho v ústech. A potřeboval jsem jít na záchod. Přinutil jsem se k pohybu a došel si ulevit. Pak jsem navštívil kuchyni, kde jsem zhasil svou žízeň. Nakonec jsem poctil svou návštěvou koupelnu a všiml si, že pod nosem, na mém rašícím knírku, mám zaschlé stopy krve. Umyl jsem si to a nacpal do sebe hromadu paralenu, kterej byl vždy k dispozici v lékárničce. Zjistil jsem, že když do sebe člověk nacpe alespoň hrst těchle prášků, určitě ho hlava bolet přestane. Následovalo příjemné otupení. Babička už nebyla doma. Usoudil jsem, že je asi někde na obědě. S postupně klesající bolestí hlavy jsem se koukl na hodiny. Dvě hodiny odpoledne následujícího dne. V kolik jsem asi přišel? Zvedl jsem sluchátko a objednal si pizzu. Poslíček asi přinesl něco úplně jiného. Byl jsem si jistý, že jsem si neobjednal salámovou pizzu s nápisem ‘Miluji tě, Pavlíčku’ z tekutého sýra. Po obědě jsem se ještě hodinu kurýroval a ve čtyři konečně vyrazil ven.

Joint díl 1..
Joint díl 2..
Joint díl 3..
Joint díl 4..
Joint díl 5..
Joint díl 6..
Joint díl 7..
Joint díl 8..
Joint díl 9..

Tagy | Joint, Story Icyho Killera